Ostrava se pro výtvarníka a pedagoga Eduarda Ovčáčka stala osudovým městem. "Často jsem z Ostravy odcházel, ale zase se pokorně vracel, ale vždy jsem se pokoušel zas a znovu pro Ostravu ve sféře výtvarného umění a uměleckého školství něco kladného udělat," vzpomíná umělec ve svém ateliéru v Ostravě-Třebovicích.
Eduard Ovčáček
|
V 70. letech se spolu s kolegy Kamilem Drabinou nebo Ivem Janouškem a některými dalšími snažil oživit nezávislou výtvarnou scénu. "Což se částečně dařilo nejen v Ostravě, ale i v okolních městech. Byl to hlavně Dům kultury v Orlové, divadlo v Českém Těšíně, Vlastivědné muzeum ve Frýdku-Místku a jiné organizace, kde byli lidé, kteří nám pomáhali," popisuje.
Jednalo se převážně o neoficiální a polooficiální výstavy umělců, kteří byli pro totalitní režim nepřijatelní. "To pochopitelně bylo spojeno s fízlováním a nevolí StB. Výstavy byly po roce 1989 zdokumentovány v publikaci Situace 1970-1989," říká umělec a dodává, že takto složitě vybojovaných výstav bylo přes šest desítek.
StB omezovala uměleckou scénu
V regionu vystavovala celá plejáda známých osobností a dnes již klasiků z celé republiky. "Rovněž jsme vydávali alba s originální grafikou, kresby nebo fotografie. Byla tak v podstatě dokumentována tvorba nezávislé výtvarné scény v Československu. To pochopitelně naráželo na masivní odpor totalitního režimu, a jak se tehdy říkalo, jeho převodové páky StB," vysvětluje Ovčáček.
Dohledem a perzekucí byla postižena nejen nezávislá scéna výtvarná, ale i literární a jiné nezávislé umělecké aktivity. "V 70. letech jsem se přestěhoval do Prahy. Nikoliv z důvodů, že by tam situace byla lepší než v Ostravě, ale protože jsem se v Praze částečně zbavil neustálého fízlování a velké pozornosti StB. V Praze jsem byl načas jeden neznámý z velkého množství souputníků, kteří se pohybovali v disentu."
Sugestivní vyprávění o ostravské minulosti se neobejde bez silných emocí.
Během svého vyprávění o vzpomínkách na starou Ostravu zmiňuje Ovčáček okamžik, kdy měl svůj první ateliér v centru města.
"To bylo po roce 1963, kdy jsem se vrátil ze studií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Oženil jsem se a hledal jsem v Ostravě možnost obživy," popisuje první profesní kroky. Dostal tehdy nevelkou zakázku na tři dřevěné totemy pro expozici o životním prostředí v ČSSR, která se pravidelně konala na Černé louce.
"Pro realizaci jsem si zapůjčil zdevastovaný, nebytový prostor přímo v centru Ostravy ve Velké ulici." V tom domě byl za první republiky nevěstinec a hospoda, která se jmenovala U bílé růže. "To mi vyprávěl starší člověk, který mi s prací na totemech pomáhal. Byl kdysi jako mladík v oněch prostorách v prvním poschodí, kde se bordel provozoval, a v přízemí byla hospoda. Zde jsem sekal dřevěné totemy pro expozici na Černou louku a při tom poslouchal zajímavá vyprávění onoho muže o Ostravě. Totemy, které byly téměř čtyři metry vysoké, se asi nedochovaly," vypráví.
Domy nahradila parkoviště
Vztah k historickému jádru Ostravy se u něj utvářel už po válce, kdy se s městem začal seznamovat. V paměti mu utkvěly nejen ony pověstné lauby zničené komunisty. "V centru Ostravy ještě v padesátých letech stála řada zajímavých a architektonicky cenných starých domů, které měly svou historii, představovaly jakousi paměť města. Stálo ještě staré podloubí, tak zvané lauby, a na konci laub stará rázovitá hospoda, jejíž existence vešla do literatury," vybavuje si výtvarník.
Připomíná zároveň existenci řady jiných budov, které se mohly opravit a zachránit pro další generace ku prospěchu historické atmosféry města. "Ale soudruzi architekti z Útvaru hlavního architekta města Ostravy (UHAMO) dovedli starou Ostravu jenom bourat a na těchto volných prostorách stavět asfaltová parkoviště. Staré budovy a lauby - to byl kus historie staré Ostravy, která zmizela nenávratně vinou režimních architektů. UHAMO existuje tuším dodnes, ale kus staré Ostravy vzal za své. Možná by si jeho mladší osazenstvo mohlo připomenout, jak se na bourání takovýchto starých objektů podílel tehdejší hlavní architekt města Bartoň a jeho tehdejší spolusoudruzi."
Život v Ostravě nebyl jednoduchý zejména pro umělce, kteří odmítali jít s oficiálním diktátem vládnoucí ideologie. Přesto existovaly tajné výstavy, ty však mohly trvat jen velmi omezenou dobu. "Někdy se konaly jen jeden den, kdy se doslova sjeli umělci ze všech možných koutů republiky. Jedna z výstav, která se uskutečnila v polorozpadlém domě v bývalé Dimitrovově ulici, trvala jen jedno odpoledne a večer. Déle by trvat ani nemohla, poněvadž by byla StB pravděpodobně zlikvidována," vysvětluje Eduard Ovčáček.
