"Sděluji Ti, že jsem zdráv a daří se mi dobře. Piš, jak se Ti daří a jak dopadly Vše svaté. Vzpomínal jsem Vás ten den. Byl i u nás smutný. Piš zase brzy," žádal Rudolf Kalmus 11. listopadu 1914 svého bratra Adolfa.
Byl to vůbec první lístek, který od něj z bojiště jeho bratr dostal. Všech třicet čtyři dopisů našla po smrti Adolfa Kalmuse v roce 1955 jeho dcera Irena Kopecká. "Měla jsem tehdy patnáct let, ale především v poslední době jsem se k nim stále vracela a uvažovala, jak s nimi naložit," říká.
Někdy je písmo jen obtížně rozluštitelné
Výsledkem je kniha Stoleté svědectví, která poutavou formou přináší příběh strýce Ireny Kopecké Rudolfa Kalmuse. Kromě krátké předmluvy a závěru autorka nijak dopisy nekomentuje – prostě je jen chronologicky seřadila.
Irena Kopecká, neteř Rudolfa Kalmuse, válečné dopisy opatruje.
Na jedné stránce je vždy faksimile dopisu či lístku z fronty a naproti pak přepis mnohdy jen velmi těžko luštěného písma. "Rudolf to psal často v zákopech, inkoustovou tužkou, lístky byly promáčené a pokrčené," vysvětluje Irena Kopecká.
Smutné válečné Vánoce
Kniha, která nechává volně plynout prostřednictvím dopisů Rudolfovy strasti a přání na frontě, přináší řadu zvláštních okamžiků a svědectví. Zprostředkovává to, co na frontě Rudolf prožíval, jak jej trápily mrazy, hlad, vši, jak toužil po míru a návratu domů.
"Vloni ten den jakož i jiné roky byl jsem vesel a těšil se v kruhu vašem, letos opravdu o všech smím pouze snít, o radosti vánoční, pouze má mysl je u vás a nevím, zdaž dočkáme se večera. Jeden stojí v zákopech a pozoruje, druhý dohotovuje svůj zákop, jiný opět pošívá si kalhoty – některý knoflíky – a někteří čistí se od vší. Tak vyhlíží Vánoce u nás, někteří sedí v koutku schoulení od zimy, druhý si pokuřuje a většina vojska sedí v zadumání, jistě myslí na domov, mnozí těší se poštou," píše Rudolf Kalmus v dopise, který má poštovní razítko s datem 29.12. 1914.
Psaní pokračuje: " Štědrý večer odbýval jsem v poli ve službě. Vzpomínky na vás přiměly mě takřka k pláči, na mě nevzpomněl si žádný... Ani lístečkem, nevím, jak dlouho vydržím v těchto smutných chvílích, občas mě z toho bolí hlava a jak se zdá, žádná naděje na ukončení války."
Tento lístek ze 7. července 1915 byl posledním, který Rudolf Kalmus odeslal bratrovi do Příbora na Novojičínsku.
V knize, již si lidé mohou objednat jen u vydavatele, firmy ŠmíraPrint, jsou všechny dopisy z fronty, které Rudolf Kalmus posílal od listopadu 1914 do července 1915.
Předposlední dopis se od ostatních liší, a to nejen růžovou barvou papíru. Rudolf jej vyhodil z okna vlaku na nádraží. Doufal, že ho nálezce pošle dál, což se také stalo. Dvě slova, "ruský" a "Itálie" v dopise začernili cenzoři, pod světlem byla ale rozluštitelná. "Sděluji ti, že z ruského bojiště odjíždíme, kam ale nevím, jistě do Itálie," psal v lístku Rudolf.
Rodina netuší, kde je Rudolf pohřben
Vedoucí katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity Nina Pavelčíková přitom doplňuje, že cenzura byla v době válečných konfliktů vždy velmi přísná. "Cenzura byla uvalena na všechno, co se týkalo průběhu vojenských událostí. Vojáci nesměli psát, kde jsou, kde se odehrávají boje, ani cokoli o svých nadřízených," vysvětlila historička.
Poslední dopis z 10. srpna 1915 už však bratru Adolfovi Kalmusovi neposlal Rudolf, nýbrž K. K. Landwehr Infanterie Regiment Teschen. Nr. 31., 10. Komp Komando: Sdělujeme vám, že váš bratr Rudolf Kalmus dne 15. 7. t. r. padl.
"Rodina se nikdy nedozvěděla, kde Rudolf padl a zda je někde pohřben," zakončila Irena Kopecká.
