Prvními lidskými stroji, které se měly dostat za hranice sluneční soustavy, byly Pioneer 10 a 11, které vzlétly v roce 1972 a 1973. I když se neměly podívat nijak daleko, několik nadšenců, v první řadě astronom Carl Sagan, přišlo s nápadem upevnit na ně zprávu pro případ, že by Pioneery "někdo našel".
Plaketa umístěná na sondě Pioneer 10
Nápad vznikl sice mimo NASA, ale v agentuře se líbil. Saganova tehdejší žena Linda Salzmanová Saganová vytvořila několik návrhů. Vyhrálo nakonec schéma zobrazující polohu naší planety, živočišný druh, který sondy vytvořil, a jeden univerzální fyzikální symbol.
Schéma je vyryté na pozlacené hliníkové destičce o rozměrech 152 × 229 milimetrů, která je připevněná na nosníku parabolické antény. V horní části vlevo je schematicky znázorněn atom vodíku, pozorovatelný v oblacích mezihvězdného plynu v rádiovém oboru záření na vlnové délce 21 cm (1420 MHz). Vlnová délka přechodu mezi dvěma stavy (para a orto) s opačným spinem se na plaketě používá jako základní jednotka délky. Kromě toho plaketa ukazuje siluetu sondy, aby případní nálezci měli možnost dekódovat délku nezávisle.
Vlevo uprostřed je radiální obrazec. Čáry na něm představují směr od Slunce ke středu Galaxie a směry od Slunce ke 14 pulsarům, tedy hvězdám vysílajícím pravidelné rádiové signály. Hvězdy jsou okódované tak, aby bylo jasné, že binární čísla vyznačují, jak často tyto hvězdy "vysílají". Tato doba se v případě pulsarů postupně mění, takže už nebudou platná. Ale právě to dává případným inteligentním nálezcům možnost zjistit, kdy byla zhruba sonda vypuštěna. Stačí porovnat periodicitu pulzarů v době nálezu se záznamem na destičce.
V spodní části plakety je vyobrazení naší soustavy s jednotlivými planetami.
Podoby plakety se vzkazem ze sond Pioneer 10 a 11
Největší pozdvižení ovšem způsobil obrázek muže a ženy. Nejde tak ani o to, že u ženy je zápis průměrné výšky číslem osm (to po vynásobení s vlnovou délkou vodíku, která na plaketě slouží jako univerzální jednotka délky, dává 168 centimetrů). Problém byl s tím, že obě postavy byly nahé a muž měl vyznačené genitálie.
Podle pozdějšího svědectví Carla Sagana, uvažovali autoři návrhu o tom, že by u ženy měla být krátká čárka vyznačující vulvu, ale nápad zavrhli, aby v NASA nenarazili na odpor. Zřejmě se ale jednalo o zbytečnou autocenzuru, protože v rámci této organizace proti kresbám nikdo nic nenamítal.
To se změnilo po zveřejnění informací o podobě plakety v tisku. Některá média ji vydala pouze cenzurovanou, s překrytým přirozením muže či odstraněnými bradavkami na prsou ženy. Chodily údajně i rozhořčené dopisy čtenářů, které obviňovali NASA z utrácení peněz daňových poplatníků za neslušnosti.
Generace 2.0 se zvukem a obrazem
Další generace vesmírných vzkazů, určených pro sondu Voyager, tak byla upravena. Kresba muže a ženy z ní vypadla. Místo toho plaketa obsahuje novou kresbu, která je spjatá s novou funkcí ochranného obalu pro desku, umístěnou pod ní.
Jde o měděný pozlacený disk o průměru 305 milimetrů, který obsahuje záznam 115 obrázků v analogovém formátu. Dále zvukový záznam 55 pozdravů v různých jazycích světa od akkadštiny, kterou se hovořilo v Sumeru před šesti tisíci lety, přes angličtinu, češtinu, ruštinu až k modernímu čínskému dialektu Wu.
Následuje tištěné poselství tehdejšího amerického presidenta Jamese Cartera a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima a dále záznam 35 různých přírodních i umělých zvuků od sloního troubení, přes zvuk písku po start rakety Titan. Na konci je devadesátiminutový koncert z 27 hudebních úryvků včetně etnických skladeb, například iniciační písně pygmejských dívek, vážné hudby (Bach, Beethoveen, Stravinskij a další) i jazzu (L. Armstrong a jeho Melancholické blues).
Kryt desky na sondách Voyager s návodem na přehrání desky a s vyznačenou polohou Země
Rytina na "obalu" tak zobrazuje i návod k puštění desky, znovu v binárním kódu, včetně určení rychlosti desky (16 2/3 otáčky za minutu). Součástí pouzdra je také americká vlajka a vzorek radioaktivního uranu 238(počáteční aktivita 9.6 bequerelů), které by měly nálezcům umožnit určit stáří sondy.
S Voyagery éra propracovaných vzkazů mimozemským civilizacím na vesmírných sondách skončila, více si můžete přečíst v našem starším článku. Není to asi nepochopitelné, naděje, že by je někdy někdo našel je skutečně mizivá, v podstatě nereálná. Jde o malé objekty, které se budou pohybovat hlubokým mezihvězdným prostorem daleko od hvězd a planet.
Z racionálního hlediska nemá existence plaket či desek smysl. Je spíše výrazem optimismu dané doby ve vesmírném výzkumu. Optimismu, o který jsme od té doby přišli.
