Byly dvě hodiny ráno 8. července 1997, když na okno jednoho z milokošťských starousedlíků, kterému tehdy bylo kolem třicítky, kdosi hlasitě zabušil. "Vstávejte rychle, už se to sem valí," zněl prý naléhavý hlas souseda. To už po celé obci lidé varovali jeden druhého. Lidé začali mít z velké vody opravdu strach.
Nezahrnutým výkopem kanalizace nakonec ve čtvrt na pět ráno vytvořil dravý živel z obce jedno velké jezero. V ulici Bachanka začala voda přeplněnou kanalizací vtékat do rodinných domů.
"Nebyli jsme na to vůbec připravení. Tady se nikdy voda nevylila. A tak se pytlovalo celý den jinde. A najednou jsme měli v domech, z nichž velká část byla postavená z hliněných kotovic a nebyla vůbec podsklepená, osmdesát centimetrů vody," vybavuje si osudové zážitky jeden z Milokošťanů.
Povodeň mu vzala všechno. Nábytek, koberce, oblečení, doklady a nakonec i podmáčený dům, kterému voda podlomila statiku.
Pláč vyčerpaných lidí, bláto a zničené věci
Přes řeku Moravu se od toho úterního rána dostaly po uzavřených mostech už jen sanitky.
"Vzpomínám si, jak jsem tehdy autem vezla děti mého bratrance, který odletěl těsně před povodní i se ženou do Ameriky. Hlídala jsem je. Najednou jsme zjistili, že most přes Moravu je uzavřený. Otočila jsem se a jela jinou trasou. I tam nás ale před dalším mostem přes Moravu zastavila čekající kolona aut. Popadla mě obrovská panika. Myslela jsem, že nás ta rychle postupující voda sevře a že se v tom autě všichni utopíme," vybavuje si skličující chvíle z povodní pětačtyřicetiletá Zdeňka Schreibrová z Hodonínska.
Když pak v televizi viděla, co se v Milokošti, který byl povodní postižen nejvíce z celého okresu, děje a jak lidé přišli během chvíle o všechno, vyrazila okamžitě na nákup.
"Nakoupila jsem asi za tisícovku čisticí prostředky, kartáče, rukavice, balenou vodu, balený chléb a trochu trvanlivých potravin a předala je se slzami v očích rodině se dvěma malými dětmi," vzpomíná žena.
Po Milokošti se tehdy jezdilo na člunech. Stále má prý před očima pláč těch vyčerpaných lidí. "Takhle si představuji zoufalství. Bylo to nepředstavitelné pro ty, kteří seděli doma v teple a suchu. Všude bláto, zničené věci. Nemohla jsem tři dny po tom zážitku vůbec jíst ani spát, jak jsem byla sklíčená," vzpomíná dodnes žena, která pomohla stejně jako další.
V milokošťské Luční ulici museli hasiči zachraňovat topícího se muže. To už do zatopené obce přijeli na pomoc také vojáci a policie, která hlídala vjezd do zatopených oblastí před nájezdy zvědavců.
"Ačkoli byl vypnutý plyn i elektřina, lidé se odmítali ze zatopených domků evakuovat," připomněla z povodňové kroniky mluvčí veselské radnice Petra Pavková.
Od toho okamžiku museli pak lidé po celém okrese převařovat vodu, nebo používat vodu balenou. Začala padat první rozhodnutí o demolicích.
Když hodně prší, s obavami chodí kontrolovat koryto řeky
Lidé v Milokošti jsou po povodních uzavření. Nechtějí se k bolestným událostem vracet už ani ve vzpomínkách.
"Překonali jsme to a nechceme o tom mluvit. Postavili jsme nové domy a spousta z nás jim zvedla základy, aby se něco podobného už nemohlo zopakovat. Kdykoli ale začne víc pršet, s obavami chodíme kontrolovat koryto řeky. Je jen otázka času, kdy velká voda přijde znovu," obávají se i přes protipovodňová opatření místní lidé.
Pamatují si ještě na stařenku, která žila tam, kde teď stojí pár protipovodňových domků. "Její domeček spadl jako jeden z prvních. Žila sama, a tak skončila v domově důchodců. Za pár dnů tam asi steskem po domově zemřela," vzpomínají starousedlíci.
