Jak jste se dostala k tomu, že jste mohla pomáhat Václavu Havlovi?
Kdo se bude o pana prezidenta starat, řešila naše generální představená. Při mém zaměstnání mi vybyl čas, proto jsem jí řekla, že kdyby po prázdninách potřebovala výpomoc, tak se můžu do péče o pana prezidenta zapojit. Později mi řekla, že to bude potřeba.
Proč se o něj staraly právě boromejky?
Na radu pana arcibiskupa Dominika Duky, který se znal s Václavem Havlem, se na naši generální představenou obrátila paní Havlová. Napřed vše vypadalo jako krátkodobá výpomoc, ale nemoc se pak táhla déle.
S čím bylo potřeba vypomoci?
Bylo potřeba zajistit zdravotní péči a později i péči o domácnost, protože paní Havlové od září nastaly pracovní povinnosti a povinnosti v nadaci. Vzaly jsme to jako dobrovolnickou službu, takovou splátku občanského dluhu. Cítila jsem, že jako občan České republiky splácím velký dluh, který vůči němu mám.
Proč jste se cítila dlužna?
Když to vezmu z církevního pohledu, pozval nám třeba papeže Jana Pavla II. Ale třeba jen to, že chodíme kolem Pražského hradu po zahradách. To, že se otevřou a zpřístupní, bylo jeho rozhodnutí. Nebo se můžeme dívat na krásný ceremoniál střídání stráží, na který se sbíhají turisté a jsou u vytržení. Je spousta věcí, které udělal, rozhodl. Šel s kůží na trh a my to tak dneska ani nevnímáme.
Pečovaly jste o něj 24 hodin denně?
Ano. Některá z nás tam byla třeba tři dny, jiná pět dnů. Střídaly jsme se podle toho, jak která z nás mohla, ale trvale tam pořád někdo byl.
Měly jste tedy vyhrazenu svoji místnost, kde jste mohly přespat či trávit čas, když pan Havel nepotřeboval pomoc?
Ano, tak to bylo.
Jak jste o něj pečovaly v Praze a jak na Hrádečku?
Pokud byl v Praze, byla péče jen denní, protože paní Havlová přes den třeba natáčela nebo hrála, ale jinak byla doma. Na Hrádečku pak bylo potřeba být i přes noc. Ono by to ani kvůli dopravě jinak nešlo.
Pečovala o Václava Havla vždy jedna z vás, nebo vás tam bylo více?
Většinou tam byla jen jedna, ale když jsme se například zaučovaly nebo si předávaly péči, tak jsme tam byly třeba ve dvou.
Nakolik si péči pan Havel sám řídil?
Co zvládl fyzicky sám, tak si udělal. Při této domácí péči je to stejné, jako když jsem prošla stáží u našich sester ve Francii. Někdo třeba dřív snídá a pak se myje, další to má jinak. Každý má svoje zvyky a ty respektujeme. Nedělalo mi to potíž. Bylo to v jeho domácnosti a bylo potřeba mu pomoci v tom, v čem se pohyboval a jak on to chtěl. Když něco potřeboval, zavolal. Když nepotřeboval, byl dvě tři hodiny v pracovně.
Přijal takovou pomoc, nebo pro něj byla omezením?
Přijal ji. V tom je jeho velikost. Věřím tomu, že není jednoduché přijímat postupně větší a větší bezmoc. Navíc on to přijal takovým způsobem, že nechtěl obtěžovat. Říkal třeba: "Já vás nerad obtěžuji, ale toto určitě nezvládnu. Byla byste tak laskavá a udělala byste to pro mě?"
Jak se v posledních týdnech Václav Havel cítil?
Hůře se mu dýchalo. Na co si více stěžoval, to byla ztráta energie. Pak už bylo viditelné, že veškerou energii, kterou měl, spotřeboval jen na běžný denní režim. Ještě v září a říjnu více psal a začal psát i novou divadelní hru. Pak se už ale do své pracovny moc nedostal. Že odejde tak rychle, to jsme ale nečekaly. Říkaly jsme si, že se to třeba zlomí. Že teď je období, kdy jsou všichni unavení a je inverze. Doufaly jsme, že se to vrátí zpátky.
Na co budete nejvíce vzpomínat?
Nemám jeden nejsilnější zážitek. Je jich celá mozaika... Když vidíte, kolik státníků sem přijede, kolik lidí ho zná. Vím, že když jsem jezdila do ciziny a řekla jsem "Praha", tak mnoho lidí si ještě pět let poté, co už nebyl prezident, myslelo, že je ještě v úřadu. Je to celosvětově veliká osobnost a vy vedle něj nemáte pocit, že jste nikdo. Naopak, je to rovnocenný partner s rovnocennou úctou. Prostý člověk. Takto jsem ho vždy viděla a nezklamala jsem se v něm. Uměl promluvit se sousedem, s lidmi, co šli okolo. Bude mi chybět v tom, jak byl obyčejně lidský, vtipný. Uvědomila jsem si, jak málo čteme jeho knihy. Často se mu vyčítá něco, co neudělal, proti čemu brojil. Přitom on říkal: "Toto nedělejte." Jenže my už to dnes nevíme a nevracíme se k tomu.
Jak vnímáte to, že někdejší pan prezident už tu není?
Bolí to.
