Chcete žít déle? Pořiďte si druhou ženu! Jedinci, kteří se s monogamií příliš nespřátelili, údajně žijí déle než ostatní. Tvrdí to alespoň studie z roku 2008, provedená na University of Sheffield. Vědci v ní zkoumali muže starší šedesáti let ze sto čtyřiceti zemí a zjistili, že ti, kteří provozují polygamii, mají o dvanáct procent delší život než ostatní.
Vědci to vysvětlují tím, že muž může plodit potomky klidně i v sedmdesáti letech, zatímco u ženy se dostavuje už kolem padesátky přechod. Muži provozující polygamii mají obvykle děti i v pokročilém věku, jsou motivováni k jejich zabezpečení, tudíž více dbají o své zdraví.
Věrnost je výjimkou
Odpůrcům monogamie nahrál do karet i výzkum z roku 2008, který provedli genetici z University of Arizona. Tvrdí, že muži jsou "naprogramovaní" k tomu mít potomky s více ženami a že monogamie rozhodně nebyla pro naše předky normou. Pro muže je prý přirozenější polygamie a tu také v průběhu historie i prehistorie zachovávali. Autoři výzkumu tvrdí, že monogamie je pouze důsledkem kulturního vlivu. Závěry kontroverzního výzkumu vzbudily mezi odbornou veřejností značný rozruch: vědci se obávali, aby je lidé nepovažovali za pobídku k promiskuitě a za její ospravedlnění.
Pokud mají autoři výzkumu pravdu a monogamie je záležitostí poslední doby, potom je možné, že se vracíme zpátky ke svým historickým kořenům. Průzkum, který letos udělali vědci z Oregon State a který citoval magazín Journal of Sex Research, zjistil, že šedesát procent lidí mladších pětadvaceti let na monogamii nevěří a ani podle ní nežije. Ochotna k věrnosti jednomu partnerovi přitom nijak neroste ani po svatbě či narození dítěte. Tento trend ostatně potvrzuje i český výzkum Petra Wiesse a Jaroslava Zvěřiny, podle něhož se nevěry někdy dopustilo čtyřiašedesát procent ženatých mužů a šestačtyřicet procent vdaných žen.
Věrnost prospívá rodičům i dětem
Přitom je však podle mnohých odborníků promiskuita pro člověka mnohem nevýhodnější než monogamie a věrnost. Ty jsou nejen nejlepší prevencí před pohlavně přenosnými chorobami, ale i před velkými vztahovými problémy.
"Diskuse, zda je pro člověka monogamie přirozená, se vede už desítky let a oba názorové tábory mají četné příznivce," říká psycholožka Eva Malá. "Nejsem genetik, abych mohla posuzovat, co je nám přirozenější, ale z pohledu psychologa se rozhodně přikláním k monogamii a věrnosti. Je výhodnější a bezpečnější nejen pro rodiče, ale i pro jejich děti. Ze své praxe neznám žádný fungující polygamní vztah a také neznám případ, kdy by nevěra neublížila alespoň některému ze zúčastněných."
I přes statistiky ohledně rozvodů a nevěry nedá vědcům spát stále vysoký počet lidí, kteří jsou schopni zachovávat věrnost jednomu partnerovi. V živočišné říši jde totiž o jev mimořádný a výjimečný. Z přibližně pěti tisíc druhů savců zachovává věrnost jednomu partnerovi jen tři až pět procent, uvádí magazín Science Daily (mezi "věrné" patří například bobři, vydry, vlci nebo někteří netopýři).
Obvykle se ještě rozlišuje mezi sexuální monogamií (sex je v daném časovém úseku provozován pouze s jedním partnerem), sociální monogamií (soužití a případné vychovávání potomků s jedním partnerem) a genetickou (potomci ženy mají jen jednoho otce). Ačkoli jsou u řady lidí všechny tyto typy monogamie spojeny, u ostatních savců je tomu jen málokdy. Samci se totiž snaží co nejvíc duplikovat svou genetickou informaci a samičky zase hledají pro své potomky nejvhodnějšího otce.
Závislost na lásce
Klíč k lidské monogamii hledali vědci u "věrných" zvířecích druhů a zjistili, že mozek jednoho druhu hrabošů, kteří skutečně celý život zachovávají věrnost jednomu partnerovi, vykazuje neobvyklou hladinu určitých neurotransmiterů.
Jedním z nich byl i dopamin, který zodpovídá za pocit štěstí a spokojenosti. Zjednodušeně se tedy dá říci, že hraboši jsou na celoživotní lásce závislí. Stejně zvýšená hladina dopaminu se objevuje i u zamilovaných lidí, což by mohl být, podle vědců, jeden z faktorů, který k monogamii přispívá.
Dalším vysvětlením je skutečnost, že monogamie rodičů je výhodnější pro jejich potomky, kteří tak dostávají lepší péči. Vědci opět argumentují příkladem z přírody: věrnost si zachovávají například supi. U tohoto živočišného druhu sedí na vejcích střídavě dva měsíce samec i samice a pak mláďata společně dalších několik měsíců krmí. Právě monogamie rodičů zajišťuje mláďatům lepší šanci na přežití.
"Zda může člověk vydržet celý život s jedním partnerem? Samozřejmě, že může. Jen je potřeba, aby oba partneři do vztahu investovali a stále jej rozvíjeli. Když pomine prvotní zamilovanost, je potřeba hledat nové pilíře vztahu, jako je vzájemná úcta, důvěra a intimita. Potom není monogamie obětí, ale přirozeným důsledkem," uzavírá psycholožka.
