Šestapadesátiletý János Fuchs právě oral své pole, když se protrhla nedaleká nádrž s kalem z hliníkárny v Ajce. Bylo 4. října 2010 a na okolní obce se vyvalila masa červeného toxického odpadu. Jánosi Fuchsovi se podařilo s traktorem vyjet na kopec, víc už ale udělat nemohl.
Nezbylo mu než děsivý výjev sledovat. Pozoroval, jak se bahno blíží k domu jeho matky i k jeho vlastnímu stavení, až je obě zaplavilo. "Když jsem se pak vrátil domů, sáhl jsem pro klíče... ale pak si uvědomil, že dveře jsou pryč," popsal.
Srovnání: před rokem a nyní    |
Jenže ta nejhorší zpráva ho teprve čekala. Tělo matky se našlo až po třech dnech, skoro kilometr po proudu, kterým se ubíral kal. Nebyla sama. Zemřelo tehdy deset lidí. Někteří se utopili v přívalu žíravého bahna, jiní po několika dnech podlehli zraněním. Zraněno bylo celkem 120 místních (více o tragédii čtěte zde).
Bylo to jako rudé tsunami
Svědkové později hovořili o rudém tsunami, které během několika okamžiků zaplavilo blízké obce Kolontár či Devecser. Nábytek, a dokonce některá auta vlna odnesla i dva kilometry daleko. Kal proměnil plochu asi čtyř desítek kilometrů čtverečních v místo, které připomínalo povrch planety Mars. Maďaři hovoří o jedné z nejhorších průmyslových havárií v dějinách země.
Uběhl rok a červené bahno zmizelo z většiny zaplavených míst, stejný osud ovšem potkal i stovky domů. Místo nich vyrostlo asi 100 nových stavení pro ty, kteří si to přáli. Na místě vyrůstají i památníky tragédie. Jinak se ale lidé pomalu snaží vrátit do normálního života.
"Ti, kteří přišli o své milované, nezapomenou nikdy. Ti ostatní se už ale přes ty vzpomínky dostali," řekl agentuře Reuters starosta Kolontáru Karoly Tilli. Jenže je tu ještě něco, co místní jen tak přejít nemohou.
Hliníkárna v Ajce byla dlouhá léta pro své okolí hlavně zdrojem pracovních příležitostí, jen z Kolontáru v ní našla obživu většina z 850 obyvatel. Teď je spíše zdrojem zloby místních.
Praskala hráz už měsíce před katastrofou?
Dokladem je například sloup vedle kostela v Kolontáru. Léta to byl památník obětem druhé světové války, teď ho doplňuje mramorová deska, na níž stojí: "Na památku lidí a přírody, kteří zaplatili za nedbalost a chamtivost. 4. října 2010".
Při hledání viníka se totiž pozornost mnohých obrátila na provozovatele továrny, jehož přístup k zabezpečení hrází byl podle některých svědectví přinejmenším laxní. Podle Světového fondu na ochranu přírody nádrž u hliníkárny netěsnila už několik měsíců před katastrofou.
Maďarské úřady uložily společnosti MAL za způsobené ekologické škody pokutu 135,1 miliardy forintů (přes 11,5 miliardy korun). Stát nad firmou krátce po nehodě převzal kontrolu, aby dohlédl na bezpečnost dalšího provozu a odstraňování škod. Nakolik je toto opatření účinné, je sporné.
Letos v lednu upozornila ekologická organizace Greenpeace, že továrna nadále znečišťuje životní prostředí. Podle analýz ochránců životního prostředí překračuje obsah arzenu a hliníku v nedaleké říčce Torna mnohonásobně přípustné limity.
Nejvíce nebezpečná byla zásaditost
Obětem katastrofy vyjádřila společnost MAL soustrast a omluvila se, nicméně jakékoliv zanedbání bezpečnostních pravidel odmítá. Nesouhlasí ani s pokutou. "Jsou to bilionáři a o nás už by se méně starat nemohli. Co je moc, to je moc. Nevinní lidé umírají a oni si žijí pořád šťastně," zlobí se Fuchs, který jako jeden z prvních požádal o odškodné.
Do uměle vytvořených lagun v okolí továrny byl už v dobách komunismu ukládán tekutý odpad vznikající při zpracování bauxitu. Byl to kal tvořený řadou sloučenin včetně oxidů železa, jež mu dodávaly charakteristickou oranžovorudou barvu. Ačkoliv odpad obsahoval určité množství nebezpečných těžkých kovů, hlavní riziko pro životní prostředí představovala jeho vysoká zásaditost. Hodnotou pH se rudá břečka vyrovnala louhu a při styku s kůží působila chemické popáleniny.
6. října 2010 |
