Droga, kterou musíte vzít, říká se o extrémním závodě napříč Jeseníky

Postavit se na start extrémního armádního závodu Winter Survival chce asi kus odvahy i sebemrskačství. Tohle čtyřdenní putování napříč Jeseníky z vás vyždímá všechnu sílu i vůli. Každý, kdo tenhle závod dokončí, je proto svým způsobem vítěz.

Být za čtvrthodinku na vrcholku čtyřicetimetrové skály by bylo pro mnohé nesplnitelným úkolem i v krásném letním počasí. Drápat se po kolmé zasněžené stěně v devítistupňovém mrazu v lyžařských botách, navíc nevyspaný, hladový, unavený a prokřehlý, pak asi nepředstavitelné.

A to je jen malý střípek z toho, co musejí účastníci nejtěžšího armádního závodu v zimním přežití tak nějak překousnout.

"Na to si mám jako lehnout? Já se z tebe podělám. To nikdy nedám, nikdy jsem takhle nelezl," křičí zoufale na šéfa svého týmu před sebou jeden ze závodníků, když se má ve třicetimetrové výšce plazit po laně mezi dvěma skalnatými věžemi.

Dole pod skálou se to zdálo jednoduché. Soukat se ale na "francouzský způsob", tedy po břiše na laně, z malé a pekelně kluzké plošinky pokryté ledem přes mlhavou prázdnotu k další skále, pak se od kolmé stěny odrazit a skočit na další plošinku za rohem? Další pořádná porcička adrenalinu.

WINTER SURVIVAL

Čtyři soutěžní dny a celkově zhruba 100 kilometrů. Tříčlenné vojenské týmy z Česka i ze zahraničí absolvují tři soutěžní etapy. 

První etapa je zahřívací. Týmy sbírají první body na sjezdovce v paralelním slalomu nebo v nočním orientačním běhu v lese.

Pravý extrém začíná až ve druhé etapě. Ta trvá dva dny a závodníci přečkávají noc venku ve sněhu. Musejí urazit v ideálním případě přes 50 kilometrů horskou krajinou (většinou mnohem více), šplhat na skály, ručkovat po laně přes rokle, překonávat ledové potoky. Sbírají povinné kontroly a navíc plní řadu obtížných speciálních disciplín. Všechnu výbavu a výstroj pro přežití, včetně jídla a pití si nesou s sebou na zádech.

Třetí závěrečná etapa se skládá ze štafetového běhu na lyžích a hodu granátem na cíl.

Vyhrává ten, kdo za všechny etapy získá nejvíce bodů. A boduje se vše - od dosažených časů za celé dny až po splnění jednotlivých disciplín a projití všech kontrolních bodů na trase.

Po desítkách nepublikovatelných výrazů se konečně závodník za bouřlivého povzbuzování svých kolegů dostává na vrchol. Celý tříčlenný tým to stihl nakonec ve výborném čase. Rozhodčí uznale pokyvují hlavou a dobírají si momentálně vysílené ale jinak spokojené borce. Další malou bitvu z téhle "zimní války" mají za sebou.

Dole opět hodí na záda dvacetikilové batohy, připnou lyže a vydají se podle indícií s mapou a buzolou dál. Do hlubokých jesenických lesů. Přes rokle, řeky, další skály. Zvolit nejkratší a nejpřímější trasu při přesunech mezi kontrolními body neznamená být nejrychlejší. Často je lepší raději ujet na lyžích pár kilometrů navíc po vrstevnici, než se brodit po pás ve sněhu do toho nejpříkřejšího svahu.

Pokořit skalní cestu se mezitím vydává další družstvo, které sem dorazilo. Napínavou atmosféru náhle prořízne zahuhlaná francouzština z vysílaček pořadatelů. "Končíme, dál už to nejde," oznamuje rezignovaně družstvo elitních belgických Commandos, že odstupuje ze závodu. Je to už pátý tým z dvacítky družstev, který tohle klání letos nezvládne. Ať už kvůli drobným zraněním, nebo prostě z vyčerpání. Ostatně jako každý rok, jde přeci nejtěžší armádní závod.

Na světě existuje celá řada dalších závodů s nálepkou extrémní a mnohdy vypadají i daleko "drsněji", jenže žádný z nich není určen primárně pro vojenské týmy. Navíc žádný z nich není tak komplexní.

Za deset ročníků, které jsem měl možnost zblízka sledovat, se ve startovním poli vystřídali desítky špičkových sportovců - vojáků. I když mnohdy končí závod na pokraji svých fyzických i psychických sil, většinou se další rok objeví na startu znovu. "Je to jako droga, kterou musíte vzít," říkají svorně skoro všichni.

Moře adrenalinu a velká výzva uspět mezi nejlepšími, kteří se do závodu po několikaměsíční přípravě přes síto nominace z jednotlivých vojenských útvarů probojují. "Přijeli jsme si to užít, máme natrénováno," proklamují další s tím, že jde o unikátní možnost dokázat si, co všechno lidský organismus zvládne.

Každý rok se snaží udělat organizátoři závod jiný. Tvrdší a hlavně originálnější. Nikdy soutěžní disciplíny, které kromě desítek kilometrů horskou krajinou musí účastníci zvládnout, předem nezveřejní. Nikdy závodníci nenarazí dva roky po sobě na stejnou disciplínu.

Jestliže jeden rok musí překonat strach a skočit na laně volným pádem do propasti, napřesrok je potrápí provazový most vysoko v korunách stromů nebo spouštění jednoho člena týmu v nosítkách z vrcholku skály. Letos třeba úplně poprvé museli najít, vyhrabat z metrové sněhové hrobky a převézt do bezpečí živého figuranta, kterého "zasypala" lavina.

"Týmy mohou vypilovat lezecké dovednosti, natrénovat fyzičku, ale do poslední chvíle neví, co je vlastně čeká," říká hlavní rozhodčí závodu David Ullrich. Kromě hrubé síly a vytrvalosti totiž stejně důležitou roli hraje i chytrost, důvtip a schopnost logicky uvažovat i ve stresových situacích.

Příkladem může být jeden z letošních úkolů, kdy mezi skalami čekal na závodníky k překonání asi dvanáctimetrový provazový most ale jen s pětimetrovou kládou. Tu si museli závodníci posunovat lanovými oky dál, aby se se dostali na druhou stranu. Jenže, jak? Když na kládě ležíte s celým týmem ve výšce a k dalšímu lanovému oku prostě nedosáhnete. A aby se celá trojice dokázala najednou na pár vteřin vznést a oběma rukama kládu posunout kupředu? Zapomeňte.

Zatímco některá družstva šla do řešení tohoto hlavolamu doslova po hlavě hrubou silou, jiná dlouze postup hlavou promýšlela. Řešení přitom bylo jednoduché. Každý z trojice vstoupil postupně na kládu a zůstal stát u jednoho z lanových ok. Na povel si pak všichni do provazu sedli a volnýma rukama kládu pohodlně posunuli dál. Pak se na povel společně postavit a celé to ještě jednou zopakovat.

nejlepší z nejlepších

Letošními vítězi v pořadí již sedmnáctého ročníku jsou vojáci ze 73. tankového praporu z Přáslavic - Ivo Vrba, Milan Wurst a Viktor Novotný. Dva předchozí ročníky vyhrálo družstvo pořádající Univerzity obrany v Brně ve složení Jan Tancibudek, Luděk Čičmanec a Jan Tvrdík. Skutečnými králi celé historie závodu jsou však rakouští vojáci ze školy horských vůdců a záchranářů v Saalfedenu. Těm se podařilo závod vyhrát čtyřikrát po sobě. Ačkoliv vždy všemi nástrahami propluli, vždycky tvrdili, že nic tak náročného v životě neabsolvovali.