Byť bohatá kariéra Oldřicha Machaly trvala dlouho, jeho nejsilnější zážitky z ní se sobecky smrskly do několika vteřin. Když ve třiatřiceti letech debutoval za českou reprezentaci, musel si vystačit s jedinou minutou. Další už nikdy nepřidal.
A nezapomenutelným okamžikem bylo i těch pár vět, které stihl prohodit s legendou světového fotbalu Johanem Cruyffem. "Zarazilo mě, že vůbec věděl, kdo jsem," řekl bývalý obránce Olomouce v rozhovoru pro MF DNES.
Samozřejmě nechybíte v naší nominaci, ze které lidé zvolí nejlepší sestavu Sigmy všech dob. Kdybyste se do ní dostal, to by mohl být taky krásný zážitek, ne?
Bylo by to krásné, protože Olomouc měla a má řadu kvalitních hráčů. Velice bych si toho cenil.
Oldřich MachalaRodák z Bruntálu se narodil 4. srpna 1963. Nejprve záložník a posledních osm sezon své kariéry stoper odehrál v nejvyšší soutěži za Sigmu 414 utkání, nejvíce v historii olomouckého klubu, a vstřelil osmnáct branek. Kapitán Hanáků nakoukl také do národního týmu, ale na turnaji v Maroku nastoupil pouze na poslední minutu zápasu s Nigérií, který Češi vyhráli 2:1. Dva roky strávil v Německu – po sezoně v Rostocku a Oldenburgu. |
Jste symbolem olomoucké věrnosti, za Sigmu jste odehrál 414 utkání – nejvíce v historii klubu. Do takové sestavy přece patříte.
Startů mám dost, protože jsem hrál celý život v Olomouci. To pro mě může být výhoda, ale dobrých hráčů je hodně. Dostat se do jedenáctky Sigmy je hrozně složité.
A kdo by v ní neměl chybět?
Myslíte celou jedenáctku?
Klidně, jestli si troufnete ji takto rychle dát dohromady.
To asi ne. Tím jste mě překvapil. Ale neměl by v ní chybět Laďa Kučerňák, Miloš Beznoska, Leoš Kalvoda, Martin Kotůlek, Jirka Vaďura – těch hráčů je mnoho.
Až na Kalvodu jste jmenoval samé obránce. Naposledy do reprezentace patřili i olomoučtí odchovanci Ujfaluši s Rozehnalem. Čím to, že má Sigma tolik dobrých beků?
Olomouc neměla pouze obránce, i když jen ty jsem teď jmenoval. V záloze zase byli Honza Maroši, Pavel Hapal, Radek Látal, vepředu třeba Milan Kerbr a mohl bych pokračovat...
Kdyby bylo možné z nich napříč generacemi udělat tým, jak moc silný výběr by vznikl?
Ten výběr by byl na naší ligu stoprocentně úplně top. Když vidím, jakou má Gambrinus liga momentálně kvalitu, kolik hráčů z ní odchází, což je logické, tak ti fotbalisté, které jsem jmenoval, by tady hráli prim.
I současná Olomouc se drží na špici, byť už za ní nehrají takové osobnosti jako dřív. Líbí se vám, jaký fotbal předvádí?
Je pravda, že do Olomouce se chodilo i na jména, kterých tady bylo moře a hlavně na Nikiho Laudu. Teď hraje Sigma velmi dobře. Chodím na každý zápas, když mi vyjde čas. Má šikovné hráče a zaslouží si umístění, na kterém je. Těžko srovnávat, protože zase byla jiná doba, ale spousta kluků, kteří jsou nyní v ligových mužstvech, by za nás tehdy neseděla ani na lavičce.
NEJLEPŠÍ SESTAVU A TRENÉRA SIGMY VŠECH DOB MŮŽETE VOLIT ZDE |
Na který z těch 414 zápasů v Olomouci nejraději vzpomínáte?
Nejvíc vzpomínám na pohárové zápasy – třeba s Olympiquem Marseille.
To byl skvělý mač. Doma jsme uhráli výborný výsledek 2:2, a to měli reprezentační mužstvo se samými špičkovými hráči jako Köpke v brance, Blanc v obraně, Pires v záloze a Ravanelli v útoku. Bylo to podobné, jako když teď hraje Žilina s Chelsea. Nezapomenutelné pro mě jsou i souboje s Udine ve finále Intertoto Cupu, které jsme hráli jako jediný český klub. Škoda že jsme v Itálii prohráli v prodloužení. Hlavně však nezapomenu na naše fanoušky.
Vybavuji si, jak jste v prvním utkání proti Marseille zastoupil gólmana Skácela a ve skluzu vykopl míč z branky.
Na to si vzpomínám moc dobře! Vedli jsme 2:1 a Standa Vlček běžel sám na branku, mohli jsme rozhodnout, nakonec z toho byla remíza. Hráli jsme výborně. Venku jsme sice prohráli 0:4, ale skóre neodpovídalo průběhu hry. Do patnácté minuty jsme si vytvořili dvě obrovské šance. Kdybychom je proměnili, zápas by dopadl jinak.
Za Sigmu jste nastoupil ve velkých zápasech, ale při spanilé jízdě Evropou, kdy Olomouc hrála s Juventusem či Realem Madrid, jste chyběl. Nemrzí vás to?
Odešel jsem v roce, kdy se Olomouci začalo dařit v Poháru UEFA, ale já toho nelituji. Byl jsem v Rostocku, hrál jsem bundesligu. Nic jsem neztratil, ba naopak to pro mě byla obrovská zkušenost. V Německu jsme si s Romanem Sedláčkem dělali srandu, že Sigma vyřadí Hamburk, a to se stalo. Byli jsme rádi a chlubili se tím.
Navíc jste si s Rostockem zahráli v Poháru mistrů evropských zemí proti Barceloně.
Hrál jsem v obou zápasech a měl jsem to štěstí, že i když jsme v Barceloně prohráli 0:3, byl jsem vyhlášený nejlepším hráčem utkání, na kterém bylo 80 tisíc lidí. Doma jsme je porazili 1:0. Na tu dobu to byla obrovská senzace, takže velkých zážitků mám moc.
Například společnou kávu s hráči Barcelony na hotelu v Rostocku, kde jste se Sedláčkem bydleli?
Ano, oni tam byli zrovna ubytovaní. Seděli jsme vedle Ronalda Koemana a bratří Laudrupů. Pro mě to byl skvělý zážitek. Bavili jsme se také s Johanem Cruyffem, který Barcelonu trénoval.
Co jste si stihli říct?
Potkali jsme se na schodech – a mě zarazilo, že mě vůbec zná, že ví, že jsem hrál v Olomouci, ze které jsem přestoupil do Rostocku. Říkal, že máme kvalitní tým, a to mě od tak kvalitního fotbalisty hodně potěšilo. Johan Cruyff byl mým vzorem a najednou jsme si podávali ruku a přáli si hodně štěstí.
To musel být pro vás životní zážitek.
Rozhodně. Pro mou generaci je Cruyff nejlepším hráčem všech dob. Já se s ním mohl bavit a hrát proti jeho týmu. Pro mě to bylo neskutečné zadostiučinění. To se nepovede každému.
Proč jste v Německu strávil jen dva roky?
Čelili jsme prvním problémům. Se Sedláčkem jsme tam šli v roce 1991, a to teprve odchody Čechů do bundesligy začínaly. Působil tam jen Petr Rada, Pavel Chaloupka a František Straka. Byli jsme začátečníci, kteří prokopávali cestu. Přechod byl složitý. Po roce v Rostocku jsem šel do druhé bundesligy do Oldenburgu, kterým utekl postup o bod. Nakonec to ale dopadlo hodně špatně, protože jsme sestoupili – a byť si mě chtěli nechat, zavolal mi Jiří Kubíček (bývalý sportovní ředitel Sigmy), ať se vrátím. Bylo to pro mě lepší řešení, protože ještě sedm roků jsem pak hrál u nás ligu.
V čem byly české počátky v bundeslize nejtěžší?
Ve všem.
Koukali na vás po revoluci jako na exoty z Československa?
To zaprvé. Tehdy Čechům vůbec nevěřili. Oni všude vykládali, že jsou mistři světa – a my jsme nedokázali nic. Museli jsme si to tam vybojovat a hráli jsme potom stabilně, což byl úspěch. Zadruhé pohled na fotbal u nás a v Německu, to je sto a jedna. Kdo to nezažil, asi vůbec neví, o čem budu mluvit. Na náš první trénink přišlo pět tisíc lidí a na každém dalším byly štáby novinářů, dělaly se rozhovory. Měli jsme skvělé zázemí, vyprodané stadiony.
Po návratu do Česka jste začal hrát stopera. Sedělo vám to více v obraně než uprostřed zálohy?
To bych neřekl. Uprostřed zálohy jsem hrával s Honzou Marošim do mého odchodu, pak jsem řekl v Olomouci, že bych chtěl hrát středního obránce, protože tam přenesu zkušenosti ze středu pole. Uměl jsem rozehrát a neztratil jsem balon. To se mi vzadu vždy hodilo.
A diváky jste často nadchl individuálními akcemi, kdy jste dokázal jako poslední hráč vyvézt balon odvážným slalomem.
Bylo vždycky plus, pokud obránce dokázal vyvézt balon.U nás se říkalo, že obránce ho umí jen odkopnout, nebo odhlavičkovat. Tehdy to bylo něco nového.
Fotbalista Sigmy Olomouc Oldřich Machala (rok 2000)
S kým se vám hrálo ve středu obrany nejlíp?
Hodně jsem toho odehrál s Karlem Radou. Vůbec obranná čtverka já, Rada, Vaďura a Kotůlek byla pro mě nejlepší.
Za reprezentaci jste debutoval až ve 33 letech a odehrál jste jen jednu minutu na turnaji v Maroku. Nemrzí vás, že jste se do národního týmu pořádně neprosadil?
Byl jsem nominovaný ještě na utkání s Islandem v Jablonci, ale nenastoupil jsem. Trošku mě mrzelo, že jsem nedostal větší příležitost, ale tak to ve fotbale prostě je.
Jinak nemáte čeho litovat?
Ne, jsem rád, že jsem hrál v Olomouci a potkal jsem ještě takového trenéra, jakým byl Karel Brückner. To bylo pro mě obrovské plus. Ti, kdo nepoznali takového trenéra, o moc přišli.
To tvrdí všichni hráči, kteří měli tu čest, že je trenér Brückner vedl. V čem bylo jeho kouzlo?
Pan Brückner předběhl dobu. Hráli jsme presink před dvaceti lety, což tady nikdo neuměl.
Legendární "honění tygra"?
No, jistě. Ale nebylo to "hoňme tygra na náhodu", měli jsme to zkrátka nacvičené. Dělali jsme to skoro každý trénink. Pokud jsme doma nevedli do dvacáté minuty 2:0, začali se lidi divit, co se děje. Pan Brückner předběhl dobu a ne jenom tady tím, ale například i zónovou obranou.
Neříkali jste si na tréninku – probůh, co to tady s námi nacvičuje – nebo vás hned přesvědčil o účinnosti nevyzkoušených prvků?
My jsme věřili, že to bude mít výsledek. Věděli jsme, že to má hlavu a patu, protože pan Brückner je skvělý kouč a ví, co máme hrát. A taky hráčský materiál byl natolik dobrý, že jsme to zvládali. Když to srovnám, dnes hráči nejsou na takové úrovni po taktické stránce, jako jsme bývali my. Už jsem byl v dost klubech a zjišťuji, že hráči mají v taktickém myšlení příliš problémů.
Neumí přenést pokyny do hry?
Třeba. Naše generace byla v tomto daleko víc schopná.
Zatímco dnes jsou hráči rychlejší, větší atleti.
Hraje se trošku jiný fotbal. My jsme taky hráli agresivně s napadáním, ale doba šla dopředu. Je jasné, že fotbal je atletičtější. Tak to musí být.
Vycházíte coby trenér Frýdku-Místku z poznatků, které jste získal od Karla Brücknera?
Určitě. Říkal jsem, že presink jsme hráli před dvaceti lety a vemte si, kolik mužstev ho u nás dnes dělá? Způsob hry, kdy na soupeře vletíte, nevidím vůbec. Hraje ho málo týmů. Spíše se hraje zezadu, vyčkává se. Což si myslím, že je špatně. Jsem rád, že to teď praktikuje Plzeň s Olomoucí, které se snaží hrát útočný fotbal. A oba kluby jsou nyní v popředí.
Aktivní obrana a celoplošný presink jsou silnou zbraní, ale také jistě velmi náročnou.
Nedá se hrát pochopitelně devadesát minut. My jsme to měli nacvičené tak, že jsme si dali nějaký pokyn a věděli jsme, že teď na to vletíme. Nejde to dělat v každém momentu, museli jsme si taky odpočinout. Chvíli jsme hráli z bloku, chvíli presink. Na změnu taktiky soupeř těžce reagoval. To byla velká zbraň. Nebo je to zbraň i teď, ale málo mužstev ji využívá.
Což je pro vás s podivem?
S hodně velkým podivem.
Ve vaší poslední sezoně jste měl ve 37 letech zdravotní problémy, po zápase jste dokonce zkolaboval. Musel jste skončit?
Podstoupil jsem vyšetření a nic vážného to nebylo. Byl jsem ve stresu, unavený. Mohl jsem pokračovat dál, ale smlouvu jsem měl jen na půl roku a pak už jsem nechtěl hrát.
Našel jste v trénování to, co jste po konci hráčské kariéry hledal?
Jo, chtěl jsem vždy trénovat. Jsem rád, že se tomu mohu věnovat a že jsem alespoň nějaké poznatky pana Brücknera mohl použít. Ne všechny, ale pokaždé si vezmete to nejlepší a pak si už musíte jít vlastní cestou. Ale když se zeptáte každého olomouckého trenéra, kterého Karel Brückner vedl, řekne vám, že z jeho cesty něco použil.
Je Sigma vaší srdeční záležitostí?
Samozřejmě. V Olomouci jsem strávil celý život a je pro mě srdeční záležitostí. Teď trénuji jinde, ale to je ve fotbale normální.
Přál byste si dostat se na lavičku Olomouce?
Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Chtěl bych trénovat první ligu.
