Závory a semafory stoupají i klesají, vláček troubí, vjíždí do tunelu, zase z něj vyjede, kolem domečku s nápisem Obřany projede zubačka, voda prýští z dnes už historické pumpy na doplnění vody v parní lokomotivě... A to všechno řídí ze své strojvůdcovské židle autor, konstruktér i soukromý provozovatel této atrakce v jedné osobě: Miloš Kovář.
Většinou mu při tom pomáhá i jeho paní Zdenka. Vstupné je zde dobrovolné. "Nejsem strojvůdce, u dráhy jsem nikdy nepracoval. Jsem ale vystudovaný strojař a částečně i elektrikář, který se tím jen baví," usmívá se Miloš Kovář.
"Nejdřív jsem si jen tak hrál a nijak vážně jsem to nemyslel, jen jsem si chtěl postavit takový model. Ale pak mi děti udělaly čáru přes rozpočet, protože se jim vláčky líbily a chtěly se na nich vozit. A tak jsem se rozhodl nevyrábět si je jenom pro sebe," dodává železniční konstruktér a vzpomíná, že jako dítě právě žádné vláčky sám neměl.
"Chodil jsem ale na návštěvy k dětem, které vláčky s kolejemi měly doma, a docela jsem jim záviděl. Ona ta železnice na hraní byla dost drahá věc," ohledává kořeny svého realizovaného dětského snu Miloš Kovář, který se naštěstí potkal s chápající ženou.
Do obřanského domečku se k ní totiž v roce 1960 přiženil. A jak Zdena Kovářová vzpomíná, na zahrádce tehdy byla zelenina.
Z rybníka na souš
Kovářovi mají sami tři děti, mladší syn Dan slouží miniželeznici svého tatínka tím, že provozuje webové stránky.
Pro své malé syny sestrojil ostatně otec Kovář svůj první model. Byla to nejprve loď, kterou rodina pouštěla na rybníce. "Jednou se stalo, že se do vrtulky modelu zapletla nějaká tráva a lodička jezdila pořád dokola uprostřed rybníku," vybavuje si manželka.
"A tak muž vlezl do vody, i když to bylo v dubnu, a plaval pro ni," vzpomíná na okamžik, po kterém se manžel rozhodl udělat raději něco na suchu.
Když začala železnice v roce 1988 vznikat, bylo nejmladšímu synu Danovi osm let. Kromě něho mají Kovářovi ještě jednoho staršího syna a nejstarší dceru. "Dnes má tahle holčička pětačtyřicet roků a má první vnučka je jenom o devět let mladší než Dan," usmívá se žena, jejíž manžel budoval železnici i pro svá vnoučata. Pro veřejnost funguje vlastně až posledních deset let.
"Ono to přišlo postupně, nejdřív se někdo jen tak svezl – a nakonec přišel pravidelný provoz," líčí paní Kovářová, která dřív chodívala v neděli na výlety a dnes zůstává raději doma, protože návštěvníků železnice rapidně přibývá a některé víkendy je obtížné zvládnout jejich dav i ve dvou.
"Brejlovec" na trati
Postavit železnici napadlo Miloše Kováře už za minulého režimu – po velké opravě domu, po níž zbylo hodně materiálu. Tehdy byl největší investicí nákup kolejí, dnes jsou to třeba ozubená kolečka nebo elektrody na svařování, které se za dva tři měsíce spálí.
Jinak si konstruktér dělá všechno sám "na koleně" ve své dílně nad vchodem do domu, kde je umístěn i zdroj energie, který napájí zahradní vláček.
Původně měl jeho autor představu, že bude železnice vypadat asi jako ve 20. a 30. letech minulého století, ale pak mu šlo hlavně o bezpečnost dětí, tedy aby se vozíčky nepřevracely. Takže parní lokomotivu už dnes nepoužívá, protože je příliš lehká a děti by neutáhla. A tak jen stojí vedle tekoucí pumpy a občas zasyčí. Vláčky po dalších pokusech vleče ještě silnější mašina se dvěma motory. Skutečnému předobrazu téhle lokomotivy říkají železničáři "brejlovec".
Každý vagonek má svoje brzdy, takže obsluha může celou soupravu od svého pultíku okamžitě zabrzdit. "Na počátku jsem tam brzdy neměl a vůbec nevím, kde jsem vzal ty nervy vozit děti. U těch vůbec nevíte, jestli nebudou chtít najednou vystoupit nebo jestli nevystrčí ven nohu, což se občas stává," dělí se o své zkušenosti muž, který i do nedlouhého tunelu raději nainstaloval kameru.
Obrazovku s jejími záběry má u svého ovládacího pultíku a brzdný systém vagonků dnes dokáže vlak zastavit prakticky na místě. I ten si vymyslel sám a jde o vlastní prototyp.
"Když zaprší, lokomotivě se protáčejí kolečka, takže děti to neuveze," přibližuje starosti s atrakcí pod širým nebem provozovatel, který musí mašinky také pořád promazávat. A když zmoknou, zase je hned utírá, aby nerezivěly.
"Voda z řeky občas stoupne tak, že nemůžeme chodit na konečnou tramvaje, ale zahrádku se železnicí zatím nikdy nezaplavila. Sice jen taktak, ale nakonec jsme neplavali," říká Zdenka Kovářová o kousku země, který leží jenom pár metrů od Svitavy. A ta se tu zvedá po každém větším dešti.
Sonda charakterů
Když sedí pozorovatel v horkém letním odpoledni a sleduje rušný cvrkot kolem železnice manželů Kovářových, musí ho napadnout, že když lidé dostanou něco zadarmo, docela to prověřuje jejich charakter.
Maminky ve značkových cyklistických soupravách tady nechají jezdit své děti, co jen můžou, a při odchodu se dokážou vyhnout kasičce na dobrovolné vstupné velkým obloukem. "Případně do ní hodí neplatné české padesátníky nebo slovenské koruny," usmívá se paní Kovářová.
"Museli jsme také omezit provoz vláčku na dvě jízdy pro každé dítě, aby se na všechny dostalo," objasňuje další pravidlo atrakce. A vzpomíná na rodiče, kteří dokázali posadit své dítě bez dozoru na celé odpoledne do vláčku a sami šli o desítky metrů dál na pivo.
"Nebo přišli dopoledne, pak ještě odpoledne a děcko nechávali sedět v mašince třeba dvě hodiny. Když se děti nechtěly střídat, to bylo nejhorší," přidává se pan Kovář a vysvětluje, proč dali na plot cedulku, že si rodiče musí svého potomka na železničce ohlídat a vstup na soukromý pozemek je jen na vlastní nebezpečí.
K soupravě je možné připojit navíc též speciální vagon pro maminku, která před sebou může vézt i docela malé dítě. "Já jinak nemám čas něco hlídat, jsem rád, že stihnu obsluhovat provoz vláčku," vysvětluje Kovář.
"Zato já mám chování některých lidí docela zmapované," potvrzuje Zdenka Kovářová, která občas musí držet doslova silou branku zahrady, dokud vlak nezastaví, aby se netrpělivé děti nevrhaly pod vlak. Každonedělní činnost se pro ni zkrátka stala docela slušnou sociologickou sondou do lidských charakterů.
Vysokoškolský učitel a ředitelka
"Když přijdou opravdoví železničáři, někdy se i smějí, protože čísílka na mašinkách jsou můj výmysl, který s těmi skutečnými samozřejmě nesouhlasí," usmívá se Miloš Kovář.
"Ale většinou se vláček líbí elektrikářům. Takovému zaujatému tatínkovi moc rád ukážu a vysvětlím, jak všechno funguje, a baví mě, když spolu třeba hledáme chybu nebo zkrat. Pak jsme rádi, jak všechno hezky funguje. Přitom má celá železnice příkon jen 600 wattů. Porovnáte-li to například se žehličkou, ta má příkon 1 000 wattů," počítá Miloš Kovář, že provoz v létě vychází dokonce levněji, než když v zimě opravuje a svařuje vláčky ve své dílně, kde zároveň svítí a topí.
"Soustruh a svářečka tam běží od rána do večera, já to slyším," dosvědčuje Zdenka Kovářová a jedním dechem dodává, že je to pořád lepší, než kdyby manžel vysedával v hospodě.
