Kromě nich navíc i práce Jindřicha Štyrského, Jiřího Koláře či jeho ženy Běly Kolářové, která před dvěma týdny zemřela.
Základem výstavy je poměrně unikátní sbírka koláží, jež patří firmě Pražská plynárenská. Zahrnuje přes čtyři stovky výtvarných prací více než padesáti autorů s důrazem na českou poválečnou avantgardu. "Hodnota sbírky je penězi těžko vyčíslitelná, neboť její jednotlivé položky jsou ve své podstatě nenahraditelné. Obsahuje totiž i řadu rarit," říká mluvčí společnosti Blanka Homolová.
Brýlatá koláž
Výstava představí asi třetinu sbírky od těch nejstarších koláží, jejichž autory jsou právě Toyen nebo Štyrský, přes letos jubilujícího pětaosmdesátiletého experimentátora Dalibora Chatrného či lettristické práce Eduarda Ovčáčka až po Švankmajerův surrealismus.
Běla Kolářová: Životopis jedné patentky V. (1982)
Nebude chybět ani část věnovaná osobnosti Michala Cihláře, který kromě linorytů proslul právě svými kolážemi. "Cihlář sbírá materiál na své koláže i několik let. Ve sbírce máme jeho práci nazvanou 960 brejlatejch. Roky vystřihoval z novin portréty brýlatých lidí, nakonec mezi ně zařadil i sám sebe a vytvořil unikátní koláž," popisuje kurátor výstavy Jiří Machalický.
Expozici doplňují také nejnovější nákupy koláží Karla Trinkewitze či šité koláže Josefa Hampla. "Hampl byl vyučený krejčí a v jeho díle se to logicky odráží," říká Machalický.
Ostatně i Běla Kolářová používala při tvorbě svých koláží jehlu a nit – na výstavě ve Smečkách je k vidění její obraz Životopis jedné patentky, který je stvořený ze stovek korálků a kovových knoflíkových patentek. Kurátor Machalický se snažil klást důraz na největší osobnosti všech generací, které se koláží ve své tvorbě zabývaly, ať už šlo o období první republiky, pro koláž slavná šedesátá léta či současnost.
Od kubismu k surreálnu
"Koláž se také stala nejvhodnějším nástrojem pro spojení poezie a výtvarného projevu, což dokládá řada básníků-kolážistů," vysvětluje kurátor výstavy Jiří Machalický a naráží tím právě na Jiřího Koláře či poměrně opomíjeného Ladislava Nováka.
Jeden z nejslavnějších autorů českého poválečného umění Jiří Kolář vytvořil svůj kolážový autoportrét v roce 1979.
Ten kromě výtvarných prací a "vynálezu" alchymáží, froasáží a muchláží proslul i svou fónickou poezií. A právě společnou výstavou Jiřího Koláře a Ladislava Nováka zahájila před pěti lety Galerie Smečky činnost.
"Koláž se uplatňuje i v nové neobvyklé formě v tvorbě nejmladší generace. Někteří umělci využívají znalostí nových médií a vytvářejí videokoláže, jejichž přirozenou součástí se stává zvukový doprovod," vysvětluje Machalický.
Koláž přitom považuje za jeden z nejtypičtějších výtvarných projevů dvacátého století. Pracovali s ní ostatně i Picasso, Braque či surrealisté Duchamp, Ernst nebo René Magritte.
"Zástupce české surrealistické koláže ve sbírce máme, té kubistické však bohužel ne. Sbírka totiž začala vznikat až ve druhé polovině devadesátých let a v té době už nebyly kubistické koláže z počátku dvacátého století na trhu vůbec k mání," popisuje Machalický.
Toyen: Bez názvu (1936)
Na výstavě v Galerii Smečky tak budou k vidění koláže mnoha tváří: lettristické, kolorované, řezané, počítačové, čisté i domalovávané, alchymáže, tedy koláže vytvářené chemickou reakcí, či vizuální básně.
Koláž je formou umění příznačnou právě pro moderní dobu – pochází sice z francouzského slova collage, tedy lepit, už Max Ernst však princip lepení jako hlavní rys koláže odmítal.
Jde spíš o spojování různých částí do nového celku, v němž získávají nový význam. "V koláži se mohou prolínat rozdílné způsoby myšlení, z prvků vytržených z původních souvislostí se tvoří nový příběh," uzavírá Machalický.
