Důvodem zavedení celibátu nebyl, jak se dodnes mylně traduje, pouze v hromadění majetku církve. Pokud by cílem celibátu bylo zabránit dědictví po zemřelém knězi, pak bychom se bez celibátu neobešli ani ve světské sféře, když by hrozilo, že majetek po vedoucím podniku zdědí jeho děti nebo školu či internát podědí vdova po jejím řediteli. Církevní majetek patří instituci, nikoli jednotlivci, který ho spravuje, a proto ho nelze dědit. Stejné je to u nekatolických církví, které celibát neznají.
Kněžské bezženství bylo do církevní praxe zakotveno v době, kdy mělo snad větší smysl než dnes, ale ani teď není jeho význam zanedbatelný.
V době zavedení celibátu šlo o to, že pro kněze vymezil jiný životní styl, formu vyčlenění z běžné životní řady, a vycházel i z pozitivních vzorů již existujících mnišských společenství. Pokud je celibát zpracován pozitivním způsobem a transformován do smysluplné činnosti, je pro společenství přínosný, přestože život v celibátu není jednoduchý. V současnosti žije řada nevěřících lidí, dokonce mladých lidí dobrovolně tzv. singl způsobem, neplánují život v partnerství, vidí sólo cestu pro svůj život jako vhodnou.
Ilustrační foto
A pokud jde o vliv celibátu na lidské zdraví, což je také častá otázka, domnívám se, že muž, který žije nezřízeným způsobem života, škodí svému zdraví mnohonásobně více než muž, který žije řízeným celibátem.
Na rozdíl od hlasů volajících po jeho zrušení se vůbec nedomnívám, že celibát je příčinou vzniku kněžské homosexuality či zneužívání dětí. Z logiky sexuální orientace je zřejmé, že pokud morálně selže heterosexuální kněz, tak ve vztahu se ženou, nikoli s nezletilým chlapcem. Pokud by byl celibát zásadní příčinou změny sexuální orientace, tedy z heterosexuálního muže na počátku kněžské dráhy by se stal v celibátu pedofil, znamenalo by to, že sexuální orientaci lze měnit z jedné na druhou. O tom si dovoluji pochybovat.
Nedávno v našich médiích proběhly zprávy o protestantském pastorovi, který sexuálně zneužíval svého klienta, a také zprávy o jistém sbormistrovi slavného dětského pěveckého souboru a středočeském zubním lékaři, kteří se údajně nepřiléhavě chovali k nezletilým. A přitom pastorům, sbormistrům ani stomatologům celibát nikdo nepřikazuje.
Irský kardinál Sean Brady (vlevo) a biskup Joseph Duffy na tiskové konferenci ve Vatikánu po jednání s papežem
Hrstka, která vše pokazí
Často se vede řeč o tom, zda je mezi duchovními a mnichy více sexuálních deviantů než v jiných oblastech života. Těžko se na tuto otázku odpovídá, zvláště statistickými údaji, protože věrohodná čísla nikdo nezná. Je pravda, že sexuální orientace nebo sexuální preference směrují své nositele do oblastí, kde mohou najít pro svůj "směr" uspokojení.
VlnaOd půli 90. let minulého století probíhá katolickým světem (sporadicky i v nekatolických církvích) vlna obvinění kněží z pohlavního zneužívání. Například v Irsku, které má čtyři miliony obyvatel, dosáhl počet stížností patnácti tisíc. Konečný účet za odškodné dosáhl 1,5 miliardy dolarů (27,8 miliardy korun). Česku se zatím obdobná vlna žalob vyhýbá – na podzim 2001 byl nicméně ve Zlíně na dva roky podmíněně odsouzen kněz František Merta za pohlavní obtěžování ministrantů a chlapců. |
První dojem, který vyvolávají zprávy o obětech, vede k úvaze, že v patologickém jednání tohoto druhu vede katolická církev prim. Co do počtu obětí, tak i míst, kde ke zneužívání docházelo. Víme však, jak skandály, pokud jsou médii přiživované, dosahují obřích rozměrů. Větší zkušenost než představitelé církve s tím mají už jen politici.
Občas mám dojem, že na planetě jsou neproblematičtějšími skupinami co do chování vrcholní politici a kněží. Ti první podle médií nedělají nic jiného, než že fandí korupci, spolupracují s podsvětím, porušují zákony, lžou, podvádějí, rozvádějí se a mrhají penězi. A kněží zase zneužívají malé děti. Přestože to nikdy není možné kvantifikovat, lze se z prezentace těchto afér bezmála domnívat, že jde o skupinová selhání.
Posvítit si na adepty kněžství?
Rušit celibát přesto není třeba. Je však nezbytné zabránit v přístupu nevhodným jedincům do kněžských řad. Pokud se někteří kněží dopustí pochybení nebo obecných, nám všem lidských nedokonalostí, odpusťme jim, jsou lidé jako my. Pokud se dopustí ohavností nebo trestných činů, žádejme spravedlnost.
Příčinu nynějších skandálů vidím spíše v tom, že se do kněžských řad dostávají jedinci s diagnózami poruch osobnosti nebo sexuálních deviací. Samočisticí mechanismy pracují v každém organismu a církev se v tomto směru postupně začíná probouzet. I když však budou zavedeny přísnější výběry, může starým hříchům zůstat po určitou dobu jistá setrvačnost.
Na druhé straně hrozí, že by se církev mohla dostat pod palbu ostré kritiky, kdyby začala kandidáty kněžství podrobovat sexuologickým testům jejich orientace a přijímala jen čistě heterosexuální studenty. V Evropě by se ihned zvedla vlna odporu proti církevní diskriminaci mužů s odlišnou sexuální preferencí. Nepochybuji o tom, že by někdo církev zažaloval u patřičného evropského soudu.
Fatální chyby nadřízených
Osobně bych se přesto přimlouval za přísnější výběr kandidátů kněžství u bran seminářů. Nevím, zda je tak veliká benevolence k přijímání nových bohoslovců způsobená jejich stále se snižujícím počtem nebo falešnou představou nadřízených o tom, že jinak sexuálně orientovaný z toho jednou "vyroste" nebo se časem "polepší". To jsou otázky pro patřičné církevní instituce. V každém případě se tyto aféry odrazí v pohledu nejen na kněze, kteří žijí příkladným, morálně bezúhonným životem – známe přece tendenci davu všechno generalizovat – ale také v pohledu na mladé muže v kněžských seminářích a jejich nálepkování typu "byl divnej, tak šel na faráře".
OpatřeníVatikán vydal v lednu 2002 směrnice o nakládání s kněžími, kteří se pedofilie dopustí. Měli by stanout před tajným církevním tribunálem, a pokud bude prokázána jejich vina, mohli by být zbaveni kněžské funkce a vyloučeni z církve. Směrnice mlčí o tom, zda budou informovány příslušné civilní úřady, pokud bude kněz vinen. Vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu vydala 4. 11. 2005 Instrukce o kněžství a homosexualitě. Zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby mající "hluboce zakořeněné homosexuální sklony" nebo "sympatizují s gay kulturou", a udílet takovým osobám svěcení. |
Církev to samozřejmě při výběru duchovních nemá nijak usnadněné. Dopředu neví, jak se který bohoslovec "vybarví". Nejen církevní, ale i světské organizace pracují s předpoklady. Ministerstvo vnitra předpokládá, že mladí muži vstupující do řad policie nebudou páchat trestnou činnost, ministerstvo spravedlnosti předpokládá, že jmenovaní soudci budou žít sami spravedlivě, a potažmo i církev předpokládá, že ti, kteří vstupují do jejích služeb, budou žít morálně, když mají morální hodnoty hlásat.
Předpoklady se v žádné ze jmenovaných organizací nenaplňují stoprocentně. Přesto nemůžeme kvůli selhávajícím jedincům prohlásit ministerstvo vnitra, spravedlnosti nebo každou právnickou fakultu za instituce zbytečné a škodlivé.
Nepřísluší mi posuzovat hříchy policistů, právníků, učitelů nebo deviantních kněží, ale neubráním se dojmu, že velikými spoluviníky jsou v pokračujících případech jejich nadřízení, kteří o kriminálním jednání svých podřízených věděli, ale přesto nejednali adekvátním způsobem. To už dnes nepopírají ani církevní instituce.
Kolik jich bylo?
Bylo by skoro spolupachatelstvím tvrdit, že se nic takového nestalo, že si to všechno vymyslel ošklivý svět, který nemá církev rád. Stalo se to. Bohužel. Zda v takovém rozsahu, jak uvádí média, zůstává otázkou. Té předchází jiná: Kolik je skutečných kněžských obětí, za které by viníci i ti, kteří je kryli, zasluhovali potrestat, a kolik falešných obětí se s těmi skutečnými jenom "svezlo"? Jde přece o peníze a jedním ze způsobů, jak k nim přijít, je soudní pře. A jedním z nejhorších dokazování i vyvracení je oblast sexuálních ataků.
Bylo by další vážnou chybou obviněných i jejich představených, kdyby hlásící se oběti z takové účelovosti a falešných svědectví neprávem podezírali. Vzhledem k tomu, že se případy neřešily včas a některé nastaly už před desítkami roků, může dojít na obou stranách ke škodám z prodlení.
Nekřesťanská Evropa
Hodnocení církevních skandálů probíhá na pozadí interakce mezi ní a současnou většinovou, sekularizovanou evropskou společností. Hovořit dnes o křesťanské Evropě je už nicneříkajícím pojmem. Část Evropy se staví k církvi lhostejně, část s blahosklonnou tolerancí a zbytek ji nemá očividně rád. Viníci tohoto vztahu jsou na obou stranách. Svět neumí slyšet z církve hlas evangelia, ale velmi dobře slyší na její skandály, církev neumí srozumitelně formulovat, co může světu nabídnout.
Řadu aktivit, které dříve spadaly do kompetence církve – sirotčince, nemocnice, školy, kulturní a společenské aktivity – přebraly instituce civilní. Současné úloze církve ve společnosti málokdo rozumí. Po skandálech, které nabírají na obrátkách, jí bude rozumět ještě méně lidí, a pokud se nezačne chovat otevřeným, čestným a pravdivým způsobem nejen vůči okolnímu světu, ale především vůči sobě samé, přestane být věrohodnou a nebude jí rozumět nikdo.
