Když jste před pár dny viděl Veselého, jak kmitá po pravém křídle...
Tak jsem si znovu opakoval, jak je neuvěřitelný. To jsem si říkal vždycky, když jsem ho viděl v pětašedesáti letech hrát. On tam i ve středu pelášil pořád jako zamlada, přihrál na oba góly, každého mladého kluka předběhl. Žádný náznak problému. Ti pětatřicetiletí kluci, co ho měli hlídat, se ho až báli, že je zesměšní. Víte, takové pravé křídlo se rodí jednou za sto let, ta jeho výdrž, nadšení, elán. A najednou je konec.
Tým fotbalových internacionálů přitom plánoval příští rok znovu s Veselým, že?
No jistě, a nejen další rok. On Franta bez fotbalu nedokáže žít. No vidíte, ještě ani neumím mluvit v minulém čase... Franta byl náš kapitán, ten nejstarší, legenda. Jakmile hrál, musel mít kapitánskou pásku. V Bílině si ho dobíral náš vedoucí Štěpán Phillip, že odehrál v sezoně nějak málo zápasů.
To znamená?
Zvládl jich 55. V dřívějších letech to bylo klidně i 80, tak si to zkuste představit. Franta byl unikát, v mých očích symbol sportovní nesmrtelnosti. Vždyť já si zrovna ve středu natáhl sval a onmě v šatně hecoval: Hele, Štambi, asi konec kariéry, co? A to mi je o deset let míň. Je to strašné. Ve středu s ním hraju a najednou tu není.
Jak na něj budete vzpomínat?
Já vždycky obdivoval tu jeho nezdolnou vitalitu. Měl svaté zapálení pro fotbal. Ačkoli už byl v důchodu, pořád se choval jako mladý. My jsme mu říkali, že je jako odrostlé dítě. Bude mi strašně chybět.
