"Cítím se dobře, ale mlátit sebou v brance, to už mám dávno za sebou," říká legendární poválečný český gólman Ivo Viktor.
Jeho rekord v počtu pěti prvenství v anketě Fotbalista roku mu zatím nikdo nevzal, ba ani ho nevyrovnal.
Opravdový brankářský vrchol zažil v šestasedmdesátém. Tehdejší federální československé reprezentaci vychytal na mistrovství Evropy zlaté medaile a na jeho fantastické výkony v duelech s favorizovanými Holanďany a západními Němci pamatovali experti z celého kontinentu.
Co dnes dělajípříští úterý další internacionál |
V anketě Zlatý míč prestižního specializovaného časopisu France Football totiž Viktor skončil mezi nejlepšími evropskými fotbalisty za rok 1976 třetí.
Což tenkrát byla bomba. Tenhle voják z povolání pražskou Duklu proslavil stejně, jako před ním generace Masopusta, Pluskala, Ladislava Nováka a dalších.
"Ale ten gól, co jsem dostal ve finále s Německem v poslední minutě od Hölzenbeina, ten mě mrzí dodnes," prohodí u sklenky červeného.
Aby ne, vždyť Hölzenbein v poslední minutě vyrovnal na 2:2. Poté, co po rohu šel do vzdušného souboje jako buldok a na jeho hlavičku Viktor nedosáhl...
"Byla to moje chyba," tváří se internacionál rozmrzele i po třiatřiceti letech. "Šel jsem si pro míč nedůrazně, zatímco on si mě odstavil zadkem. Já si v prvním momentu říkal, že mu rozhodčí pískne faul. Jenže bylo vyrovnáno, k vzteku. Od té doby mi ale bylo jasné, že takový míč se prostě musí vyrážet."
Na poznámku, že v následném penaltovém rozstřelu mu pořádně vylepšil náladu Antonín Panenka, když nezapomenutelným "vršovickým dloubákem" trefil zlato, Viktor reaguje: "To je sice pravda, ale nikdo už nevzpomene, že čtyři kluci před Tondou to tam Maierovi nasázeli jedna radost."
S chytáním končil krátce po evropském zlatu. Bylo mu teprve čtyřiatřicet a kdyby neměl chronické problémy s páteří, jistě by znamenitě chytal do čtyřiceti. V tom se shodovali všichni.
K poslednímu ligovému zápasu nastoupil za Duklu na podzim 1976 na Spartě.
"Měl jsem se na to vykašlat, jenže pokud si vzpomínám, zrovna v těch dnech na tom moji náhradníci byli zdravotně ještě hůř," říká Viktor. "Od té doby jsem cestoval po lázních, nemocnicích, ale do branky už jsem se nevrátil," vzpomíná gólman, který do Dukly přišel ve třiašedesátém z Brna.
"Ten můj konec v brance, to už bylo jen trápení. Ale na druhou stranu, svoje jsem si na hřišti užil."
Pravda, má na co vzpomínat.
Na podzim v šestašedesátém v londýnském fotbalovém chrámu Wembley vychytal v přátelském zápase čerstvé mistry světa Angličany a druhý den po bezbrankové remíza byly neznámého Viktora plné všechny britské deníky.
Na nepovedeném mistrovství světa 1970 v Mexiku mu zase nekorunovaný král světového fotbalu Pelé mohl dát gól z poloviny hřiště.
"Kdyby tyč jen o centimetry neminul, uřízl bych si pořádnou ostudu. Já sledoval hru skoro od hranice šestnáctky a Pelé mě tím nečekaným obrovským obloukem málem dostal. Vrátit bych se nestačil," přiznává Viktor. Po přestávce tohoto zápasu ve skupině ho Pelé stejně dostal a Československo nakonec prohrálo 1:4.
Mimochodem, Pelé.
Když Viktor v reprezentaci debutoval, bylo to na slavném stadionu Maracaná v Riu de Janeiru v přátelském utkání s domácí Brazílií. Čechoslováci tehdy před 88 000 diváky prohráli 1:2 a Viktora dvakrát překonal právě Pelé.
S národním mužstvem se loučil v listopadu 1977. To nastoupil symbolicky na dvě minuty v přátelském duelu s Maďarskem. Pak pustil do branky v reprezentaci debutujícího Zdeňka Hrušku, užil si bouřlivého aplausu deseti tisíc fanoušků a byl konec.
Dal se na dálkové studium pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu, v jedenaosmdesátém promoval a stal učitelem tělocviku i diplomovaným trenérem.
Vysokou školu bral poctivě, když ho čekala zkouška z anatomie, přespávala i Viktorů i lidská kostra.
"Půjčil jsem si ji z fakulty, abych měl všechny ty kosti před očima. Učení mi pak šlo mnohem líp," vzpomíná s úsměvem na neobvyklého podnájemníka.
Mezitím pracoval v Dukle na mezinárodním oddělení.
"Jenže cizí jazyky u mě nic moc, tak když se na Julisce uvolnilo trenérské místo u dorostu, neváhal jsem," říká.
Později přešel k seniorskému béčku, potom dělal asistenta Jaroslavu Jarešovi u áčka a v ročníku 1990/91 vedl v první lize Duklu jako hlavní trenér.
"Skončili jsme jedenáctí, já pak od armády odešel a vzal jsem nabídku třetiligového rakouského EPSV Gmünd. Jezdil jsem tam třikrát týdně trénovat a o víkendu na zápas. Přitom z tohohle období mám i kantorské zkušenosti, protože rok jsem učil tělocvik na říčanském gymnáziu."
Na začátku roku 1994 ho oslovil tehdejší reprezentační manažer Václav Mašek. Co by prý říkal tomu, kdyby vedle kouče Dušana Uhrina staršího trénoval v nově vytvořeném samostatném českém národním mužstvu brankáře.
Kdo je Ivo ViktorNarozen: 21. května 1942 Jaro 1963: Spartak Brno 1963/78: Dukla Praha Reprezentace: 63 startů, hrál na MS 1970 (zákl. skupina), na ME 1976 (první místo) Fotbalista ČSSR: 1968, 1972, 1973, 1975, 1976 S Duklou titul 1964, 1966, 1977 S Dukou v semifinále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů) v roce 1967 |
A díky tomuto angažmá se může pochlubit dvěma medailemi. Tu zlatou má z Bělehradu ze šestasedmdesátého, ke stříbru z Anglie 1996 národnímu mužstvu pomohl coby trenér brankářů.
U reprezentace pokračoval i pod trenérem Jozefem Chovancem, ale v listopadu 2001 realizační tým rozmetala neúspěšná baráž s Belgií. Na mistrovství světa 2002 čeští fotbalisté chyběli.
"Oba barážové zápasy jsme prohráli jedna nula, v tom prvním jsme taky doplatili na Řepkovo vyloučení. Chytal Srníček a protože tehdy byli zkušení náhradníci zranění, dvojku mu dělal Petr Čech. Říkali jsme si, jestli toho šikovného devatenáctiletého kluka nepostavit do pražské odvety. Ale pak jsme od toho upustili, protože kdyby to nevyšlo, určitě by ho to psychicky poznamenalo. Ale už tenkrát mi bylo jasné, že z Čecha bude světový gólman."
Když Česko tenkrát v baráži padlo, Viktor se už dva a půl roku věnoval také brankářům ve Spartě.
"Začal jsem jako asistent pro brankáře pod trenérem Ivanem Haškem, později, když na Letnou přišel jako trenér Petr Kouba, jsem to áčko svému někdejšímu svěřenci v národním mužstvu přenechal. Ono už to bylo docela namáhavé, protože na ty gólmany musíte při každém tréninku mimo jiné pěkně tvrdě střílet," říká.
"Tak jsem přešel k mládeži a měl jsem pod sebou všechny sparťanské brankáře od přípravky až po první dorost. A vydržel jsem ve Spartě dohromady asi pět let."
Dnes je Viktor čistokrevným důchodcem, ale u brankářských talentů zůstal. Spolupracuje s komisí mládeže fotbalového svazu a své zkušenosti předává na speciálních prázdninových brankářských kempech.
Vedle toho se v únoru a v listopadu zúčastňuje výcvikových soustředění, na něž nejlepší patnáctileté gólmany vysílají krajské fotbalové svazy.
Do svých kempů ho často zvou mladší kolegové, začínajícím gólmanům radil například v plzeňské brankářské škole Jiřího Krbečka, nedávno kluky učil chytat v ostravské brankářské akademii Pavla Srníčka.
"S těma klukama mě to baví pořád, je to pro mě jako pro důchodce příjemné zpestření."
Žije v Nedvězí nedaleko Prahy, kde si před téměř pětatřiceti lety postavil domek. "Mám pořád stejný dům a stejnou ženu," prohodí pyšně k paní Janě.
Je čtyřnásobným dědou, o což se rovným dílem postarali dnes jedenačtyřicetiletý syn Ivo a sedmatřicetiletá dcera Jana.
"Klukovým dvojčatům Ivovi a Agátě jsou tři měsíce, Terezce od Jany je šest a Jakubovi devět. Ale Jakub mě před pár lety ranil. V pěti ho dali na fotbal, trénoval na hezkém hřišti v Újezdě nad Lesy, ale v šesti skončil se slovy, že ho to nebaví. A tak momentálně plave za Slavii a rekreačně hraje tenis."
Syn Ivo stál mezi brankářskými tyčemi také.
"Ale nebyl to takový rváč, jako jsem býval já. Navíc měl vleklé potíže s kolenem, takže má na své brankářské vizitce jen názvy Xaverov a Kolín."
A jestli se tedy Viktor dočká důstojného rodinného fotbalového nástupce?
"To je ve hvězdách, vždyť říkám, že malému Ivovi jsou teprve tři měsíce. A jestli se dočkám? No, radši nechci pomyslet na to, kde asi tak za osmnáct, dvacet let budu," uzavřel Viktor.
Rozloučil se a odcházel s manželkou Janou, v níž byste čtyřnásobnou babičku rozhodně nehledali. Spíš připomíná tu slečnu Čížkovou, do níž se před mnoha a mnoha lety mladý brankář Ivo zamiloval.
