Turisté mohou normálně navštívit podzemí elektrárny a horní nádrž. V současné době prochází přečerpávací vodní elektrárna (PVE) Dlouhé Stráně opravou, mohli jsme tedy proniknout i do míst běžně nepřístupných. Ani mnozí zaměstnanci elektrárny se běžně nepodívají do přivaděče vody z horní nádrže k turbíně, do drenážní štoly pod horním jezerem či na opravu těsnění horní nádrže.
Vypuštěná nádrž elektrárny Dlouhé Stráně
Podrobnou reportáž z běžného provozu elektrárny naleznete na Technet.cz zde.
Kroky turistů vedou nejprve do komunikační štoly. V její podlaze jsou jakoby lajdácky zalité železniční koleje. Je to záměr. Pokud bude někdy v budoucnu zapotřebí manipulovat s rozměrným a těžkým transformátorem, jen se "vyškrábne" zálivka a koleje jsou připraveny k transportu.
Komunikační tunel má zhruba za polovinou rozplet. Jako turisté zahnete doprava a zamíříte do kaverny, ve které je strojovna. Levý tunel, ve kterém jsou zalité koleje, vám zůstane utajen. My se do něj podíváme později. Podivné kresby mají zvedat náladu, aby podzemí nepůsobilo depresivně. Navrhl je architekt. Podle mého průvodce, Ing. Jana Babáka, jinak vedoucího provozu PVE Dlouhé Stráně, to opravdu funguje.
Právě jste došli do kaverny. Aby mohla vzniknout, provedl se výlom dlouhý 87,15 m, široký 25,5 m a vysoký 50 m. Do tohoto prostoru se navezlo 691 tun ocelové konstrukce, jen na klenbu se spotřebovalo 3600 m3 betonu a do bednění o ploše 16 300 m2 stavbaři dopravili 22 000 m3 betonu. Zdá se to mnoho, ale jen stropy v tomto prostoru jsou půl metru tlusté. Po jeřábové dráze se pohybují dva portálové jeřáby. V době výstavby oba společně usazovaly jednotlivé části reverzních jednotek.
Od průvodce se dozvíte, že se zde nachází dvě reverzní jednotky, každá o výkonu 325 MW. Vy z ní vidíte pouze asynchronní motor. Dále na společné hřídeli o průměru 1100 mm je synchronní motorgenerátor a v nejnižším poschodí turbína.
Soustrojí může pracovat ve dvou režimech: čerpacím a turbínovém. V prvně jmenovaném se soustrojí roztočí asynchronním motorem a po dosažení synchronních otáček se přifázuje motorgenerátor. V turbínovém režimu se vyrábí elektrická energie.
Vy se nacházíte v podlaží strojovny. Pod vámi je podlaží generátorů, poté následuje podlaží turbín a nejníže je podlaží savek.
A nyní se dostáváme k tomu, co vám průvodce neukáže. Začneme kulovým uzávěrem. Slouží jako provozní těsnostní uzávěr. Je umístěný před spirálou reverzní Francisovy turbíny. Otevírání a zavírání se provádí dvěma hydromotory. Jeho konstrukce umožňuje zavření do průtoku 75,3 m3 za vteřinu, má světlost DN 2100 (průměr otvoru v kouli je 2100 mm), doba zavírání a otevíraní je shodná a činí 60 s. Dovolený průsak při tlaku odpovídajícím 595,5 m vodního sloupce je 25 l za vteřinu, skutečný je ale mnohem menší, do 1 litru za vteřinu.
Změť potrubí na levé fotografii představuje rozvod DEMI (demineralizované = zbavené minerálů) vody pro chlazení statoru motorgenerátoru. DEMI voda, která je elektricky nevodivá, se do dutých vodičů statoru vede přes rovněž nevodivé teflonové trubky.
Na pravé fotografii jsou hydraulické rozvody regulace turbíny.
Regulace výkonu turbíny se provádí pomocí hydraulicky ovládaných rozváděcích lopat. Těch je na jednom turbogenerátoru celkem 20.
Hřídel soustrojí má průměr 1100 mm. Na levém záběru vidíte hřídel, která vede z motorgenerátoru do ložiska turbíny. Na něm je umístěn výrobní štítek turbíny. Na pravém záběru vidíte hřídel, která vede do reverzní Francisovy turbíny.
Vodu k turbíně přivádí spirála. Ta je ze dvou dílů, lopatkový kruh spirály s deseti předrozváděcími lopatami je vyroben jako odlitek. Do spirály vede vlez o průměru 600 mm. Průměr potrubí se zde postupně zmenšuje.
V době mé návštěvy probíhaly svařovací práce. Aby se omezilo pnutí, místo svaru se pod tepelnou izolací řízeně předehřívá.
Ze spirály vede 10 pevných předrozváděcích lopat. Vstupy do nich jsou po dobu oprav zaslepeny. Připomínám, že v těchto místech je normálně voda, jejíž hydrostatický tlak odpovídá sloupci o výšce 600 metrů. Pro porovnání uvedu, že ponorky z druhé světové války byly stavěny na ponor do stometrové hloubky, někdy přežily ponor do 200, výjimečně 300 m.
Přemístíme se ještě o patro níž a vsoukám fotoaparát na dno savky. Je zde úplná tma. Naslepo pořizuji několik záběrů. Podařilo se. Alespoň na jednom ze záběrů je oběžné kolo turbíny bez rušivých odlesků. Turbína je z legované oceli 13% Cr a 6% Ni, lidově z nerezu. Má průměr 4540 mm a skládá se z věnce, sedmi oběžných lopat a hrotu. Její konstrukce umožňuje turbínový, čerpadlový a kompenzační provoz. Do čerpadlového provozu je soustrojí roztáčeno pomocí asynchronního motoru při zavzdušněném prostoru oběžného kola. V turbínovém provozu je levotočivá.
Turbína pohání generátor, ve kterém se vyrábí elektrická energie. Z generátoru je vyveden výkon třemi zapouzdřenými vodiči přes speciální štolu do komory traf. Ve vodičích je napětí 22 kV a prochází jimi jmenovitý proud 9329 A. Na pravé fotografii vidíte reverzační odpojovače, které umožňují změnu směru otáčení motorgenerátoru "prohozením dvou fází". Princip je podobný, jak se to provádí třeba u cirkulárky s třífázovým motorem, když se roztočí nesprávným směrem.
Napětí 22 kV z generátoru se transformuje na 400 kV v blokovém transformátoru. Jeho vinutí je měděné, jádro je složené z orientovaných plechů. Připojení transformátoru je provedeno na straně VN-22 kV zapouzdřenými vodiči 10kA/22kV a na straně VVN-400kV suchými kabely.
V elektrárně jsou dva blokové trojfázové transformátory s chlazením oleje dvěma vodními chladiči. Při úniku oleje systém všechnu kapalinu zachytí.
Na pravé fotografii je strop komory traf, který se laikům jeví jako skála. Je ovšem ze stříkaného rychletvrdnoucího betonu s ocelovou výztuží, kterou na záběru můžete také spatřit.
Rekonstrukce řídicího systému
"Z mého pohledu jsou nejtěžší a nejnáročnější ty nejméně nápadné práce během letošní rekonstrukce PVE Dlouhé Stráně," řekl Technetu vedoucí provozu Jan Babák. "Měníme celý řídicí systém elektrárny za nový." V době naší návštěvy byly práce ve velínu téměř u konce.
Ve velínu zůstává zatím část původní techniky, kterou vidíte na levé fotografii. Pravá fotografie zachycuje zákulisí velínu.
Rekonstrukce horní nádrže
Nasedáme do auta a přemístíme se o 500 metrů výš. Cestou míjíme osmikolové náklaďáky, které vozí nahoru horký asfaltobeton. Obdivujeme, s jakou lehkostí a bez rámusu vezou nahoru dvacetitunový náklad. Jiné vozy vozí dolů odfrézovaný asfalt těsnění nádrže.
Vstupujeme do nenápadné budovy pod hrází horní nádrže. Kousek za rohem je výtah, nastoupíme a míříme o čtyři (poněkud větší než obvykle) patra níž. Ocitáme se v prostorech rychlouzávěrů přivaděčů. Z horní nádrže vedou dva přivaděče vody k turbíně. Každý z nich má komorový rychlouzávěr. Konstrukcí se jedná o hydraulicky ovládané šoupě na potrubí o světlém průměru 3,6 m.
Sestupujeme po žebříku kolem přívodu vzduchu pro zavzdušnění přivaděče. Po asi 10 m se ocitáme v přivaděči, do kterého proniká pouze světlo přes vstupní otvor. Na levé fotografii vidíte místo sestupu při nejdelším čase, jaký má foťák k dispozici.
Sundávám fotoaparát ze stativu a zapínám blesk. Za žebříkem se objevuje tabule rychlouzávěru. Při fotografování mě jistí zezadu Ing. Babák. Přivaděč má v těchto místech sklon jen 16,3 %, za ním následuje úklonná část se sklonem 100 % (úhel 45°). Vše mírně klouže.
Otáčím se o 180 stupňů. Místo tmy se objevuje přivaděč o průměru 3,6 metru. Z nánosů usazenin vykukuje někdy modrá barva povrchu. Přivaděč je z pancíře o tloušťce 12 až 54 mm. Roura je zalita do betonu, který zaplnil výrub ve skále. Ve fotogalerii najdete také záběr výstupu z přivaděče.
Přivaděč má celkem čtyři části. Z horní nádrže vede horní ležatá část se sklonem 16,3 % o délce 245,7 m, poté následuje úklonná část se sklonem 100 % a délkou 687,1 metru. Před turbínou je dolní ležatá část se sklonem 2 %. Celková délka jednoho přivaděče je 1587 m a druhého 1 499 m. Hmotnosti pancířů jsou 4166 t a 3952 t. Za turbínou následují odpadní tunely o průměru 5200 mm, jeden je dlouhý 338,2 m a druhý 380,7 m.
Vstupujeme zpět do chodby v podzemí horní nádrže a zamíříme do štoly, která vede také pod dnem horní nádrže. Štola má dvě části - raženou (levá fotografie) a hloubenou. Dá se z ní také vyjít přímo ve svahu pod hrází horní nádrže, nebo můžete zamířit do přístupové štoly z dolní části elektrárny (podrobnosti jsou níže).
Na konci hloubené části je vyústění drenáží (pravá fotografie). Roura o největším průměru je centrální dren, kolem jsou další, které se pod horní nádrží rozbíhají až po hráze jako rybí kosti. Průsaky se nenechají odtéct, ale čerpají se zpět do horní nádrže. Ve štolách se během rekonstrukce řídicího systému mění čidla.
V zimním období se do horní nádrže lze dostat pouze touto štolou. Výškový rozdíl 500 metrů obsluha zdolává výtahem, výjimečně i po schodišti. Schody jsou kluzké, vlhkost v tunelu tvoří mlhu. Výtahová kabina jezdí po ozubnici.
Na dno nádrže vede z koruny hráze silnice, která je normálně pod hladinou vody. Dno nádrže slouží jako dočasná deponie odfrézovaného asfaltobetonu. Na pravé fotografii vidíte uprostřed dna tmavou čáru. V těchto místech již proběhla generální oprava hlavního drenu nádrže.
Pod hladinou horní nádrže na vrcholu Dlouhé Stráně (často se omylem uvádí Mravenečník) je mohutný vtokový objekt. Slouží zároveň pro napouštění horní nádrže v čerpadlovém režimu elektrárny.
I přes velké rozměry vtokového objektu vznikají pod hladinou zásobního jezera velmi silné proudy. Těla hazardérů, kteří by si "šli zaplavat", by se těžko hledala. Za hodinu provozu elektrárny poklesne hladina podle výkonu o 1 až 3 m.
Jak vypadá hráz horní nádrže
Těleso hráze se skládá z kamenitého násypu. Na něj je položena 3 m silná přechodová vrstva a 20 cm silná podkladní vrstva. Na ní je položena 10 cm silná vrstva vodostavebního asfaltového betonu mezerovitého, 8cm vrstva vodostavebního asfaltového betonu hutného a nakonec 3 mm silný uzavírací asfaltový nátěr, tzv. mastix.
Po vypuštění horní nádrže se nejprve odfrézoval asfalt, který tvoří těsnění horní nádrže. Kamenivo, které bylo použito jako plnidlo asfaltobetonu, nevydrželo působení drsné jesenické přírody a začalo degradovat.
Při opravě se znovu nanáší poslední dvě těsnící vrstvy. V těchto dnech dokončuje švýcarská firma WALO pokládku asfaltobetonu. Sklon svahu hráze je velký, je velmi obtížné, spíše nemožné, po něm jít - proto se použitá technika pohybuje na lanech.
Aby se jednotlivé vrstvy spolehlivě spojily, provádí se nástřik penetrací.
Podívejte se na dopravu asfaltobetonové směsi do finišeru (stroj na pokládání asfaltového koberce).
Nakonec dvě fotografie z jednoho místa. Dolní zásobní nádrž a pohled na Praděd (je na něm vysílač) a Petrovy kameny známé ze středověkých procesů s čarodějnicemi.