Sjezd strany se tomuto nevyhne. Může to být i jedno z hlavních témat. Odpovídá totiž na otázku, co bude se socialisty dál.
S kým budou vládnout, s kým budou dělat opozici, s kým ruku v ruce budou rozvíjet své ideje? Komunisti, to si přiznejme, jsou jim ideově nejblíže. Pokud bychom se na politickou scenerii dívali očima zájmů a ideálů, nikdo k sobě nemá blíž než komunisti a socialisti. Potíž je, že komunisti stále ještě páchnou a ne každý socialista má na ně žaludek.
Společná témata by se našla, i podobné ideály, vadí jen ten zápach. Není to na politiky odlišnost příliš malicherná? Na hlavě máme bohužel oči naší moderní historie: s komunisty chcete něco dělat? Po všem, co mají za sebou? Takový úmysl může být pro socialisty zničující.
Může zas vytvořit pevný blok proti kapitalismu. Zkusme hádanku: kdo by se pak v kom rozpustil – socialisté v komunistech, či komunisti v socialistech? Dokud budou komunisti držet tolik poslaneckých křesel, kolik jich mají, mohou socialisti vládnout jen menšinově, opozičně–smluvně, či v kymácivé koalici s menšími a zrádnými partnery. To je pro socialistické ideály zlé.
Pustit k vládě komunisty je pro ty ideály asi ještě horší. Tak se jmenuje bohumínské dilema ČSSD. Škromach by komunisty bral, protože moc je moc, i když je nemocná. Gross, toto nejčerstvější neštěstí ČSSD, má alespoň jednu ctnost. S komunisty nikdy, říká opakovaně, i když to znamená bezpečně: moc už nebude.
Pro socialisty v rozkladu je to řešení, jak se elegantně zbavit moci se ctí – komunisty jsme nepřibrali, proto jsme odešli. Pro socialisty, kteří moc chtějí, to řešení není. Ti se mohou dočkat paradoxní události. Komunisti budou řešit svůj Bohumín: přibrat ty sociálfašisty, vyhodit je, zavřít, či jen pozřít?
