Usmířit se a teprve pak odejít. Ani sama nechce o tuto možnost přijít. Neumíráme doma, mezi bližními. Osmdesát procent lidí svůj život končí v nemocnicích. Za tolik obávanou bílou plentou, osamoceni v posledních chvílích života.
Pokud začínáme vracet smrti důstojnost, vděčíme za to do značné míry i Marii Svatošové. Ta bude letos otevírat ve Valašském Meziříčí "svůj" sedmý hospic (její rady a zkušenosti stojí i za stavbou osmého v Prachaticích). Místo, které umožňuje důstojný konec života bez zbytečných bolestí těla i duše. Laskavé umírání.
Boží přípravka
Na svět přišla roku 1942 v rodině tradičně věřících. A s humorem sobě vlastním vypráví: "Narodila jsem se nedonošená, měla jsem dvě kila. Tehdy u nás ještě nebyla elektrifikace, a tedy žádný inkubátor. Tak mne dopékali u teplých kamen. Když jsem od kmotřičky dostala zlaté náušničky a naši chtěli, aby mi lékař píchl uši, řekl jim: 'Prosím vás, netrapte tu holku, copak nevidíte, že umře?' - A vidíte, převezla jsem ho."
Tatínek byl vesnický řídící učitel. Marie chtěla být zdravotní sestrou. Rodiče měli strach, že hubená dcerka na takovou práci nebude mít fyzické síly. Tak si to vydupala. ("Já bych někde v kanceláři zahynula.") Už na zdravotnické škole však zatoužila po povolání lékaře. Na fakultu se nedostala hned do posudku jí napsali, že její matka je náboženská fanatička.
"Tak se pomstili otci. V padesátých letech chtěli, aby rozmlouval rodičům hlásit děti na náboženství. A on místo toho posílal i své vlastní." Rok pracovala jako zdravotní sestra, než ji na medicínu přijali. "Tehdy jsem to chápala jako velkou křivdu, a dnes vím, že to bylo dobře, tu práci jsem si osahala."
Přišla však horší rána. "Bylo mi 32, když jsme s manželem koupili u Čedoku zájezd do Alžírska. Tehdy nebyly žádné mobily ani e-maily, takže žádné spojení s domovem. Při návratu na Ruzyni nás čekal vzkaz, ať rychle jedeme do Hronova, že moje o rok mladší sestra Jana je už pět dní po smrti a že na nás čekají s pohřbem. Autonehoda."
Na sobě poznala, co popisuje odborná literatura. Přišel šok, pak zloba a agrese a marná otázka: Proč? Než přišlo smíření, uplynulo hodně času. "Nejdřív si člověk myslí, že to není schopen přežít." Páteru Šuránkovi z Moravy (dnes se jedná o jeho blahořečení) napsala typický zoufalý dopis, kterých od té doby četla bezpočet.
Ještě dnes přesně cituje jeho odpověď: Teprve možná po letech poznáte líc té mince, jejíž rub teď tak bolestně vnímáte. Až později to pochopila: "Jsem si jista, že jinak bych se nenasměrovala na pomoc umírajícím, že by se můj život odvíjel úplně jiným směrem."
Jako další dar shůry bere setkání s kolegou, lékařem a knězem v jedné osobě Ladislavem Kubíčkem. Je jejím stálým zpovědníkem už 27 let. "Mám už 54 semestrů Ladislavovy školy. Bez něho bych byla úplně jiný člověk."
Ještě déle, přes třicet let, je se svým manželem. Bez dětí. "Další věc, se kterou jsem se musela vyrovnat. Ale dnes už bezpečně vím, že i to byla přípravka v božím plánu, že to tak všechno mělo být. Osamělá se necítí. Bratr má děti, ty už mají děti - a jen kmotrou je pětačtyřicetkrát."
Ordinace končila ve tři...
O existenci slavného hospice St. Christophers v Londýně se dozvěděla poprvé ze samizdatového časopisu pro lékaře ještě za totality. Uvědomovala si, že je to přesně to, co by tady bylo potřeba - jenže se tehdy nedalo nic dělat. Tedy nic...
Celý život dělala závodní a praktickou lékařku. Výhodou bylo, že ve tři končila v ordinaci. A volný čas věnovala umírajícím. Zprvu se s nimi setkávala při pohotovostech. Objížděla pacienty a píchala jim morfium.
"Samozřejmě jsem musela hned jet dál, řidič sanitky dole čekal. Ale ti lidé si chtěli povídat, chytali mne za ruku, a tak jsem jim dávala alespoň soukromý telefon a po večerech s nimi vedla hovory. Vždy jsem měla tak dva tři nemocné, za kterými jsem po práci chodila. Ani jsem netušila, že se tak připravuji na svoji budoucí práci."
Poznala i mnoho lidí, kteří by rádi dosloužili svým blízkým doma, ale nemohli. Nevěděli jak. Hned po revoluci požádala o uvolnění z místa praktického lékaře a začala u Charity organizovat domácí péči. V roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo.
"Pro mě bylo hrozně důležité, že jsem se postavila na vlastní nohy, že mohu naplno něco dělat a žádní ředitelé nesmetají mé nápady ze stolu. Jsem v tomhle taková nezkrotná."
Podpora ministerstva zdravotnictví pokrývá asi sedmdesát procent nákladů na činnost sdružení, asi třicet procent získává Marie Svatošová od sponzorů. "Mám takový okruh stálých sympatizantů, jsou to i rodiny mých kmotřenců."
Svědkem zázraků
V roce 1995 otevřel brány první hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Není to příjemnější varianta léčebny dlouhodobě nemocných, ale dům, kde přijímají pacienty v posledním stadiu nemoci. Krédem je, aby pacient netrpěl bolestí, aby poslední dny života prožil důstojně aby neumíral osamocen. Průměrná doba pobytu zde činí tři týdny.
Do této chvíle prošly tímto hospicem tři tisíce pacientů. Dva tisíce lidí zde svou pouť ukončilo, ostatní odešli zemřít domů. "Cesta sem není jednosměrná," zdůrazňuje doktorka Svatošová. Někteří z pacientů odcházejí domů - poté, co se je zde jejich blízcí naučí ošetřovat, zvládat jejich bolest a zapůjčí si vše potřebné k péči o umírajícího.
Práce pro hospic Marii Svatošovou odměnila - stala se svědkem mnoha zázraků. "Ještě se nikdy nestalo, že by někomu narostla noha. Ale zázraky, jak se tu lidé usmiřují, vyrovnávají se sebou i s druhými, třeba za pět minut dvanáct, tu vidíme velmi často. A je to obrovská radost, vidět ty, kteří odcházejí s čistým stolem, a vidět ty, kteří tu zůstávají a nemusí nést do dalšího života těžké břemeno neusmíření..."
Marie Svatošová dobře ví, že v posledních chvílích života člověk opouští bludičky, za kterými se celý život honil. Lidé přerovnávají žebříček hodnot a potřebují smíření, potřebují se vyrovnat s lidmi a se svým svědomím, získat pocit, že nežili marně.
"Na fyzickou bolest máme opiáty, na deprese antidepresiva, ale na utrpení z výčitek svědomí nezabere ani jedno, ani druhé a také se to musí řešit. Musíme naplnit všechny potřeby umírajících, i ty duchovní."
Zpočátku byla doktorka Svatošová u pacientů i personálu v hospici skoro pořád. Teď cítí jako svůj úkol šířit myšlenku hospiců dál, pomáhat je budovat. "Jezdím, zasévám semínka a doufám, že vyrostou další stromy." Také o nich napsala. Publikace Hospic a umění doprovázet už vyšla v třicetitisícovém nákladu. Nyní dokončila pro Karmelitánské nakladatelství knihu O naději s Marií Svatošovou.
Před několika měsíci, o státním svátku 28. října, přebírala Marie Svatošová z rukou prezidenta ocenění za zásluhy o hospicové hnutí. "Na Hradě jsem se potkala s naším kardinálem Miloslavem. Říkala jsem mu s obavou: 'Přijdu před nebeskou bránu a tam řeknou: Ta? Ta už svou odměnu dostala!' Ale on mě uklidnil: 'Nebojte, tu medaili necháte v rakvi,'" směje se drobná, nakrátko ostříhaná žena.
|
MARIE SVATOŠOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
