Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Mnoho životů Pavla Kohouta

  9:50
Je obdivován, čten, respektován, pohrdán, nesnášen. Když se Pavel Kosatík rozhodl napsat jeho biografii a po dlouhém pobytu v archivech se vynořil na vzduch, nazval knihu Fenomén Kohout. A soudě dle jeho zmínek v rozhovorech, vymaňuje se z Kohoutova magnetického pole doteď. Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

A pracují v něm pochyby, zda při psaní postupoval správně. Kosatíkova práce Kohouta inspirovala k sepsání třetího "memoárrománu", takže k prózám Kde je zakopán pes a Z deníku kontrarevolucionáře přibude kniha, jež vzniká pod názvem Můj pravděpodobný život.

Fenomén Kohout prý spisovatele upozornil "na další bílá místa ve vlastní biografii. Nejde o polemiku - tou může být snad jen zásadní spor o smysl takzvaného pražského jara 1968 - ale o prosté dodatky jako součást osobní polemiky se sebou samým."

Proč však vůbec Pavel Kohout a GEN? Jeho život a dílo jsou symptomatické a reprezentativní pro nezanedbatelnou část české společnosti druhé poloviny 20. století. Co si mnozí mysleli, říkali nebo dělali jen tak trochu či naoko, on činil velmi zvučně.

Nemá-li být GEN kamenným piedestalem, nýbrž nepatrně i úvahou, kdo a proč do elity náleží, Kohout by zde neměl chybět - jako hraniční osobnost. Když loni z rukou německého velvyslance převzal Velký kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo, poznamenal: "Na otázku, proč dostávám státní ceny a vyznamenání jen v zahraničí, mám pro sebe jasnou odpověď: protože mě tam poznali až v lepší polovině mého života." Víra Mnohokrát svou mladickou víru v komunismus vysvětloval, naposledy tento měsíc při besedě s několika málo desítkami čtenářů v pražském knižním paláci Luxor. "Otec uměl čtyři jazyky, ale nemohl za první republiky sehnat práci," řekl publiku.

Pak sdělil důvod druhý, v podstatě to, co napsal letos, když kritizoval vojáky v Kuvajtu, kteří neunesli napjatý stav před válkou a vrátili se domů: "Stojím, desetiletý, v říjnu 1938 vedle svého otce na Vítězném náměstí v Praze před budovou generálního štábu a kolem mne pláčou tisíce mužů. To se ti, kteří ještě včera skandovali před parlamentem zoufalé přání daňových poplatníků Československé republiky - 'Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!' - právě dozvěděli, že jim jejich prezident a vláda na nátlak nejvěrnějších spojenců zakazují bránit se proti Hitlerově agresi."

A v příspěvku, který Kohout nedávno sepsal pro týdeník Reflex u příležitosti 50. výročí Stalinovy smrti, snesl ještě jeden důvod: "Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který 9. května 1945 voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu."

Estráda
Nástup měl raketový. Nastat mohl jen v letech poválečných a stalinistických. V roce 1947 začal studovat na Filozofické fakultě UK (nedokončil ji), souběžně nastoupil do mládežnické redakce Čs. rozhlasu, v roce 1949 odjel jako kulturní přidělenec na velvyslanectví v Moskvě, do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka, roku 1951 se stal šéfredaktorem časopisu Dikobraz. Cestoval. A psal a psal a psal.

Básník a kritik Antonín Brousek zakončil obsáhlý doslov antologie Podivuhodní kouzelníci čili Čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945-55, již připravil v exilu, právě hodnocením Kohoutovy tvorby. Ta se dle Brouska stala "synonymem pro papoezii 50. let.  Jistě právě potud, že Kohoutova extenzivní (a začasté i monstrózní) básnická produkce nalezla tehdy přinejmenším u vrstevníků přímo masovou odezvu, by vynesla mu exkluzivní postavení absolutní estrádní hvězdy.

Na druhé straně však nelze přehlédnout, že ve srovnání s běžnou básnickou produkcí let 50. vykazuje Kohout i nesporné klady: především formální kvality, působivý operetně-revuální šarm, ležérně-elegantní elokvenci (výřečnost - pozn. red.), opírající se o značnou veršovou kulturu, technickou zručnost a elastičnost.

Navíc pak: třebaže Kohout nepřestává své početné publikum krmit lehce stravitelnou nastavovanou kaší propagandy, je jeho veršům cizí jakákoli militance, neřkuli krvežíznivost, ba je v nich reflektováno i leccos osobního, autenticky zažitého. 'Stalinismus s lidskou tváří'," napsal kritik. Brouskovu charakteristiku lze v lecčems vztáhnout i na pozdější Kohoutovu tvorbu, neboť názory on změnil radikálně, ale daru zručnosti, elegance, dramatičnosti a smyslu pro žádanou aktuálnost využíval bez ustání.

Vzpoura
Těžko se mu dostat pod kůži. Je to muž akce a rétorických figur. Jen co se zdá, že mu už už rozumíme, uhne, překvapí, zaskočí. Nad Kosatíkovým Fenoménem Kohout čtenář při líčení protagonistova osobního i společenského chování zůstává tu v údivu, tu v obdivu.

Dnes, kdy je z něho distingovaný pán vizáže zasloužilého diplomata, už můžeme pouze tušit, jaká obrovská energie musela jej hnát, když byl na vrcholu sil: ať to bylo v 60. letech, kdy se rázně rozcházel se stalinismem, v následující dekádě, kdy se osobní vzpourou postavil Husákovu režimu, který se jej zbavil tak, že jemu i manželce v roce 1979 vydal povolení pracovat ve Vídni, ale nevpustil je do vlasti a přišli o občanství.

Pavel Kohout a jeho (třetí) manželka, spisovatelka Jelena Mašínová, se v západní Evropě neztratili. Jen na okraj: jednu jejich společnou práci, adaptaci Kohoutova románu Hodina tance a lásky, vysílala tento měsíc Česká televize.

A mezi vším tím činěním psal a psal a psal. Ještě v 50. letech poezii opustil ve prospěch dramatické tvorby. Na svou hru Zářijové noci (premiéra 1955) nahlíží jako na zlom, jímž začal jeho konflikt s "rodnou stranou". Dramat má na kontě přes čtyřicet a jsou brána za těžiště jeho díla - i proto, že se hrají na evropských scénách. "Vždycky jsem psal hry s konkrétní představou, kdo a kde je měl inscenovat i hrát, protože mi pomáhala.

Skoro vždycky to pak ale vyšlo jinak. Je to důsledek toho, že jsem až na tři věci nepsal na objednávku, ale z potřeby ovlivňované nejčastěji mou osobní lidskou i občanskou situací. Až na tu poslední, dopsanou loni jmenuje se Erós - byly všechny mé hry uvedeny. Momentálně dokončuji další - Arturovo Bolero - postavenou na půdorysu proslulé Schnitzlerovy hry Rej a spojenou se sugestivní skladbou Maurice Ravela," odpovídá Kohout na otázku, zda hry tvoří s představou konkrétního divadelního souboru, jenž by ji měl inscenovat.

Po listopadovém převratu však byl návrat jeho dramat na česká jeviště střízlivější, než se možná čekalo, a živějšího ohlasu se dočkala prozaická tvorba. Od roku 1992 vychází Dílo Pavla Kohouta; zatím řada čítá tucet svazků. Nejnovější - Lesk cizího peří - obsahuje čtyři dramatické adaptace próz jiných autorů včetně ceněného Ubohého vraha.

Když tu knihu v Literárních novinách glosoval historik mladší generace Martin Nodl, psal: "Svou pozornost si vedle adaptací samých zaslouží i autorovy stručné komentáře ke vzniku a druhému životu her. V nich už promlouvá opeřený Kohout, mistr sebestylizace, mystifikátor života a tvůrce reality zatemnělé fikcí, jenž ustavičně v duchu svého mládí vidí politické kontexty a souvislosti všude a ve všem."

Na cestě
Od roku 1989 Pavel Kohout pendluje mezi Vídní a Prahou. Co vám ta dvojí existence dala a co vzala? ptám se. "Dává mi možnost 'střídat tapety' podle potřeby a chuti, protože se obě ta města skvěle doplňují, vyvažují vzájemně své slabé a silné stránky. Bere mi to dost času, je to fyzicky i finančně náročné, ale jaksi permanentně osvěžující. Ostatně já se do vlasti nevracím, mám prostě shůry dánu o jednu víc, a přijde mi, že pravá je vždycky ta, ve které zrovna jsem."    

PAVEL KOHOUT

Odkud jsem
Můj život začal 20. července 1928 v Praze. Maminka byla úřednice v Živnobance, později v nakladatelství. Otec, absolvent pražské obchodní akademie, se za studijního pobytu ve Varšavě stal při vypuknutí první světové války ruským civilním zajatcem, prožil ji na Sibiři jako účetní u železnice a později v cirkuse! Po návratu začal ve službách českého hraběte Kolowrata a končil ve funkci ředitele čs. kulturních středisek v zahraničí.

Čím vším jsem byl?
Začal jsem jako elév redakce pro děti a mládež v Čs. rozhlase v Praze, pak jsem byl necelý rok pomocníkem kulturního atašé v Moskvě a dva roky šéfredaktorem týdeníku Dikobraz. Na vojenskou službu navázala dvouletá činnost v redakci kulturního časopisu Československý voják. Po dalším roce v televizi jsem byl od roku 1956 profesionální spisovatel a divadelní i filmový režisér. Za nedobrovolného exilu jsem se v letech 1978-1987 stal "liberem" vídeňského Burgtheatru. Teď jsem už osmý rok členem vedení Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Po půl století je možná nejspolehlivější statisticky zjistit, co nejmíň odnesl čas. Z pomalu 50 původních her či adaptací se nejvíc hraje různě po světě stařičká Taková láska, Cesta kolem světa za 80 dní, August August, august a Ubohý vrah, z 11 románů soutěží v počtu překladů po Katyni Hodina tance a lásky s Hvězdnou hodinou vraha. Ale nejznámější asi zůstane můj titul, k němuž mimořádně zdařilé dílo připsali jiní: Charta 77.

Můj nejbližší velký úkol?
Všecko to pokud možno solidně uzavřít...

Autoři: ,
  • Nejčtenější

Herec Lukáš Vaculík se oženil, dívčí idol 80. let si vzal ředitelku z Primy

23. května 2024  9:25

Lukáš Vaculík (61) se tajně oženil. Vzal si výrobní ředitelku a producentku FTV Prima Luciu...

Žádná tajná bokovka. S manželkou jsme rozvedeni, překvapil Petr Nedvěd

28. května 2024  22:27

Generální manažer české hokejové reprezentace Petr Nedvěd (52) byl po divoké oslavě zlaté medaile z...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Milan Hein odhalil neshody mezi Simonou Postlerovou a její matkou

24. května 2024  11:11

Smrt herečky Simony Postlerové (†59) byla ranou pro celou její rodinu. Na parte ale chybělo jméno...

Hoši, nádhera, děkují celebrity za hokejové zlato. Pokáč baví vítěze písničkou

27. května 2024  9:02

Česká hokejová reprezentace získala po čtrnácti letech zlato na mistrovství světa. Obrovský úspěch...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Někteří mě mají za zlatokopku. Nenesu to lehce, říká manželka Ondřeje Kepky

28. května 2024

Seznámili se na vysoké škole, kde on byl pedagog a ona studentka. Jsou spolu přes devět let a v...

Snažím se stárnout bez úprav, říká bývalá Miss Michaela Salačová

30. května 2024

Miss ČR 2000 Michaela Salačová (41) se kromě modelingu věnovala po úspěchu v soutěži krásy také...

Zachránit svět neznamená žít bez vody, elektřiny a trpět, říká Lejla Abbasová

30. května 2024

Lejla Abbasová (44) promluvila v rozhovoru pro iDNES.cz o komunitě Masajů, žijící na hranicích Keni...

Jsem monogamní milovač, pankáče v sobě jsem uspal, říká Tomáš Jeřábek

29. května 2024

Premium Ani hamižný bankéř z reklamy, ani svérázný podporučík Mácha z Rapla, ani v konec režimu doufající...

Dcera Angeliny Jolie a Brada Pitta nechce nosit otcovo příjmení

29. května 2024

Spor bývalých manželů Angeliny Jolie (48) a Brada Pitta (60) probíhá už osm let a děti páru, ať už...

Žádná tajná bokovka. S manželkou jsme rozvedeni, překvapil Petr Nedvěd

Generální manažer české hokejové reprezentace Petr Nedvěd (52) byl po divoké oslavě zlaté medaile z mistrovství světa...

Milan Hein odhalil neshody mezi Simonou Postlerovou a její matkou

Smrt herečky Simony Postlerové (†59) byla ranou pro celou její rodinu. Na parte ale chybělo jméno hereččiny matky Jany...

Hoši, nádhera, děkují celebrity za hokejové zlato. Pokáč baví vítěze písničkou

Česká hokejová reprezentace získala po čtrnácti letech zlato na mistrovství světa. Obrovský úspěch nadchl nejen...

Někteří mě mají za zlatokopku. Nenesu to lehce, říká manželka Ondřeje Kepky

Seznámili se na vysoké škole, kde on byl pedagog a ona studentka. Jsou spolu přes devět let a v budoucnu plánují i...

Zemřel herec a režisér Jan Kačer, legenda nové vlny i Činoherního klubu

V pátek dopoledne zemřel herec a režisér Jan Kačer, bylo mu 87 let. Patřil k hvězdám nové vlny českého filmu a byl i...