David Bowie ve filmu Moonage Daydream

David Bowie ve filmu Moonage Daydream | foto: CinemArt

Bisexuál i zrůda. Vizionář David Bowie se celý život schovával

  • 5
Do kin zamířil kaleidoskopický audiovizuální trip Moonage Daydream mapující fascinujícím způsobem inspirativní kariéru zpěváka, skladatele, herce s výtvarníka Davida Bowieho. Nejde o dokument v tradičním slova smyslu, spíše je to snaha znovu nahlédnout do komplikovaného umělcova nitra a snažit se mimo jiné osvětlit, proč značnou část svého života strávil předstíráním, že je někdo jiný.

Začněme jménem, respektive pseudonymem. V roce 1964 vyšel ve Velké Británii singl s písničkou Liza Jane. Nahrál a nazpíval jej jistý Davie Jones s doprovodnou kapelou The King Bees. Kdo je nebo byl Davie Jones? Jeho celé jméno znělo David Robert Jones a později ho bude celý hudbymilovný svět znát pod uměleckým jménem David Bowie.

Nové příjmení si zvolil podle loveckého nože zvaného „bowiják“ a jako důvod se obvykle uvádí, že nechtěl, aby si ho lidé pletli s Davem Jonesem z kapely The Monkees. Pravda je ale taková, že Bowie začal vystupovat pod pseudonymem už v době, kdy veřejnost o žádných The Monkees neměla ani ponětí.

A když zpěváka v roce 1967 oslovil dopisem americký fanoušek, který chtěl ve Státech založit jeho fanklub, aby mu ozřejmil, jak se ve skutečnosti jmenuje, odepsal mu následovně: „Moje pravé jméno je David Jones a není potřeba vysvětlovat, proč jsem si ho změnil.“

Bowie, který spadl na Zemi

Rolí sehrál David Bowie na pódiu, před filmovou kamerou i na divadelních prknech poměrně dost, což film Moonage Daydream samozřejmě akcentuje. Často jen vizuální zkratkou nebo montáží, jindy vidíme ukázku uhrančivého Bowieho výkonu v roli nebohého znetvořeného Josepha Merricka v divadelním představení Sloní muž.

V dokumentu sám přiznává, že celý život hledal a zkoušel, kam patří, kým je. Skládal hudbu, maloval – své malby se ale ostýchal ukázat veřejnosti – psal, hrál… Byl nepolapitelný, každou chvíli byl někým jiným.

David Bowie se zvolna loučí a hudba se na albu Toy bojí ztichnout

Bisexuálem v dámských šatech a s výrazným líčením, glamovým bohem Ziggym Stardustem, Thin White Dukem, neboli hubeným bílým vévodou, vyšetřovatelem „uměleckých“ vražd Nathanem Adlerem na albu 1. Outside.
Bylo na něm něco mimozemského, což se několikrát odrazilo i v jeho písničkách – Space Oddity, Starman, Hallo Spaceboy nebo v celém konceptu Ziggyho Stardusta a jeho pavouků z Marsu neboli doprovodné kapely The Spiders From Mars.

A rozhodně není náhoda, že už v roce 1967 ztvárnil David Bowie hlavní roli ve snímku Muž, který spadl na Zemi. Jeho Thomas Jerome Newton je mimořádnými schopnostmi nadaný mimozemšťan, který zkoumá, jak naši planetu co nejúčinněji a nejlépe kolonizovat.

Ztracen u Davida Lynche

I některé další Bowieho filmové postavy nesou dotyk čehosi nelidského. V roce 1983 ho společně s Catherinou Deneuveovou obsadil režisér Tony Scott do upírského romantického hororu Hlad, o tři roky později se objevil ve fantasy Labyrint, kterou natočil Jim Henson, loutkář, tvůrce The Muppets.
Bowie byl občas filmaři využíván čistě jako typ, po němž se nechce žádný dechberoucí herecký výkon.

Stačí jeho výrazná tvář, uhrančivý pohled a obří charizma. Takto se představil například ve filmu Davida Lynche Twin Peaks: Ohni se mnou pojď, kde ztvárnil záhadně zmizelého a na chvíli znovu se objevivšího agenta Jeffriese. Do podivínského světa Lynchovy bizarní fantazie se David Bowie hodil jako málokdo. To ostatně potvrzuje i fakt, že do filmu Lost Highway režisér použil jeho skladbu I’m Deranged ze zmíněné desky 1. Outside z roku 1995. Po albu sáhl ostatně i David Fincher při práci na thrilleru Sedm a závěrečné titulky podbarvil písní The Hearts Filthy Lesson.

Dva sloní mužové

O tom, že je Bowie schopen hutného a komplexního hereckého výkonu, svědčí již zmíněné představení Sloní muž. Hra dramatika Bernarda Pomeranceho o Josephu Merrickovi, který od narození trpěl četnými tělesnými deformacemi, měla premiéru v roce 1977 v Londýně a posléze na Broadwayi, kde se v titulní úloze představil na divadelních prknech debutující David Bowie.

Souběžně s divadlem vznikal i film Sloní muž, který natočil David Lynch. A ačkoliv původně uvažoval o obsazení Bowieho do titulní role, nakonec ji hrál John Hurt. Zatímco trávil dlouhé hodiny v maskérně a na plátně je k nepoznání, Bowie Merrickovo postižení zachytil pouze pomocí držení těla, gest, zvláštně modulovaného hlasu a mimiky.

Overaly a výrazné vzory. Inspirujte se kreativním stylem Davida Bowieho

Z dalších Bowieho filmových rolí stojí za připomenutí ještě Pilát Pontský v mistrovském Scorseseho Posledním pokušení Krista, životopisný film Basquiat, kde si zahrál samotného popartového guru Andyho Warhola, nebo opět jaksi „nezemsky“ působící vynálezce Nikola Tesla v mysteriózním snímku Dokonalý trik. Vše jako by mělo určitou paralelu k jeho osobnímu, případně muzikantskému životu. Včetně snímku Krásný gigolo, ubohý gigolo, v němž ztvárnil německého vojáka, jehož první světová válka připravila o veškeré iluze o lepším světě a nyní se živí jako gigolo v tančírnách pro dobře situované německé vdovy.

Zpět k černé hvězdokupě

Nedá se přitom říct, že by Bowie spadal do nějaké šarže – těžko bychom ho označili jako typického kladného hrdinu, padoucha či milovníka. Byl svým způsobem všechno z toho a ještě něco navíc. Podobně těkavý byl samozřejmě i jako hudebník. Začínal s folkrockovým písničkařením, pomáhal lepit první třpytky na tvář glam rocku, byl u toho, když se vzdouvala vlna jménem new romance.

Okouzlil ho německý kraut rock, a když už se v osmé dekádě zdálo, že se pohodlně usadil v křesle s cedulkou „žijící klasici“ a hodlá vydávat povzbudivá a povznášející alba, zabodl se mu do srdce trn v podobě industriálního rocku a zvuku kapel jako Nine Inch Nails. Chladným ho nenechala ani taneční mánie, viz album Eearthling z roku 1997.

Vyjde ztracené album Davida Bowieho s dosud neslyšenými písněmi

Po něm se obloukem vrátil k civilnější písničkářské poloze a dlouho se mělo za to, že poslední položkou jeho diskografie bude album Reality, které vyšlo v září 2003. O to větší překvapení bylo, když se o deset let později, bez jakéhokoliv předchozího oznámení, objevila Bowieho nová deska The Next Day, s obalem citujícím slavné album Heroes.

A další překvapení, tentokrát ale velmi nepříjemné, uchystal o tři roky později. Přesně na den na jeho 69. narozeniny, tedy 8. ledna 2016, vypustil na trh album Blackstar. Pochmurné, nervózní, nesoustředěným poslechem jen obtížně uchopitelné. Bylo to jeho rozloučení se světem vezdejším, dva dny po vydání David Bowie zemřel. Snad to nebude znít nevhodně, ale troufnu si prohlásit, že odešel stylově, přesně v duchu dosavadního nekonvenčního života.