Přinášíme další pokračování z knihy spisovatele Lemony Snicketa Temné terárium, která vyšla v minulých dnech v nakladatelství Egmont.
Violet, Klaus a Sunny pohlíželi do rozlehlého prostoru terária s přesvědčením, že nastal konec jejich soužení. V duchu si už představovali život se strýčkem Montym plný radosti a štěstí. Ohledně konce svého trápení se však hluboce mýlili, ale v tuto chvíli naplňovaly srdce všech tří sourozenců pocity štěstí, radostného vzrušení a naděje. "Nenene," zvolala Sunny svoji jasnou odpověď na strýčkovu otázku. "Výborně," usmál se strýček Monty. "Tak teď je, myslím, správný čas, abyste si vybraly svoje pokoje." "Jen ještě jednu otázku, strýčku," ozval se Klaus nesměle. "Sem s ní." "Co je v onom teráriu, přes které je přehozený ten bílý ubrus?" Strýček Monty pohlédl na zmíněné terárium a pak na děti a ve tváři se mu objevil blažený úsměv. "Tam je ukrytý had, kterého jsem si přivezl ze své poslední vědecké výpravy. Je to naprosto neznámý druh. Já a můj bývalý asistent Gustav jsme jediní lidé, kteří ho kdy spatřili. Příští měsíc tuto smrtelně jedovatou zmiji představím světu jako svůj nový objev. Vám ho ale ukážu hned teď. Rozestavte se kolem terária." Sourozenci Baudelairovi následovali strýčka Montyho k teráriu zakrytému bílým ubrusem. Strýček ho strhl s teatrálním gestem, jinými slovy pohybem vypočítaným tak, aby na diváky co nejvíc zapůsobil. Děti zadržely napětím dech. Uvnitř spatřily velkého hada černého jako uhel a silného jako kanalizační potrubí, který si je zkoumavě prohlížel lesklýma zelenýma očima. Jak na něj dopadlo sluneční světlo, začal se had pomalu odvíjet a sunul se podél stěn terária. "Jelikož jsem ho objevil," vysvětloval strýček Monty, "musel jsem jej také pojmenovat." "A jak se jmenuje?" otázala se Violet. "Zmije smrtící," odvětil strýček Monty. V tu chvíli se stalo něco, co vás bude určitě zajímat. Zmije se totiž náhle vymrštila z nezakrytého terária a dopadla na stůl. Než se kdokoli stačil pohnout, rozevřela svoji hrozivou tlamu a kousla Sunny rovnou do krku.
Kapitola třetí
Milí čtenáři, je mi skutečně velice líto, že jsem vás zanechal v takovém napětí, ale při psaní nešťastných příhod sourozenců Baudelairových jsem si náhle uvědomil, že je nejvyšší čas odejít, abych stačil slavnostní večeři, kterou pořádá moje vzácná přítelkyně madam diLustro. Madam je moje dobrá známá, skvělý detektiv a výborná kuchařka, ale dokáže ji nesmírně rozčílit, jestliže přijdete třeba jen o pět minut později, než stálo na pozvánce. Jistě tedy chápete, že jsem byl nucen okamžitě vyrazit z domu, abych nezpůsobil nějaké mrzutosti. Na konci minulé kapitoly jste museli nabýt přesvědčení, že Sunny zemřela následkem té hrozné události, jež se stala v domě strýčka Montyho, a že sourozence Baudelairovy postihla další krutá rána osudu. Mohu vám však slíbit, že Sunny tuto příhodu bez úhony přežije. Smrt se však naneštěstí nevyhne strýčkovi Montymu, na to je ale ještě čas. Když se hrozivé jedové zuby zmije smrtící zakously Sunny do krku, Violet a Klaus s hrůzou pozorovali, jak se jejich malé sestřičce zavřely oči a tvář jí ztuhla. Pak se ale Sunny najednou usmála, otevřela ústa a stejně bleskurychle vrátila zmiji smrtící její kousnutí. Had okamžitě pustil její krk a Violet s Klausem spatřili, že na něm zanechal téměř neviditelnou ranku. Oba vyjeveně pohlédli na strýčka Montyho, který se hlasitě rozesmál, až se sotva udržel na nohou. Jeho bouřlivý smích se rozléhal teráriem a odrážel se od skleněných stěn a stropu. "Strýčku Monty, co to má všechno znamenat?" zeptal se Klaus nejistým hlasem. "Promiňte, drahouškové," utíral si strýček Monty hřbetem ruky slzy, které mu vhrkly do očí. "Musíte být určitě hrozně vyděšení, ale zmije smrtící je jeden z nejméně nebezpečných a z nejpřátelštějších živočichů v celé zvířecí říši. Sunny se nemá čeho obávat a vy také ne." Klaus pohlédl na svou sestřičku, kterou ještě stále držel v náručí a která právě vesele objala mohutné tělo zmije smrtící, a uvědomil si, že strýček Monty musí říkat pravdu. "Proč jsi tedy toho hada pojmenoval zmije smrtící?" zakroutil nechápavě hlavou. Strýček Monty se opět rozesmál. "To je taková moje malá pomsta," vysvětloval. "Jelikož jsem toho hada objevil, získal jsem také právo jej pojmenovat. To je takový vědecký zvyk. Prosím vás, nikomu neříkejte, co je vlastně zmije smrtící zač. Příští měsíc ji představím na zasedání herpetologické společnosti a při té příležitosti hodlám všechny svoje kolegy pořádně vystrašit, než jim vysvětlím, že se jedná o naprosto neškodný druh. Chci jim tak splatit všechno, co jsem od nich musel za ta léta vytrpět. A že toho nebylo málo! Kolikrát si mě jen dobírali pro moje jméno. 'Dobrý den, dobrý den, Montgomery Montgomery,' říkávali, nebo 'Jak se máte, jak se máte, Montgomery Montgomery?' Ale na letošní konferenci jim všechno vrátím. Takhle." Strýček Montgomery se vztyčil v celé své výšce a předstíral chování potrhlého vědce: " ' Vážení kolegové, rád bych vám letos představil zcela nový hadí druh, který jsem nazval zmije smrtící. Objevil jsem ji v pralesích jihozápadního - ach můj bože! Ona utekla!' A pak, až všichni přítomní herpetologové vyskočí na židle a na stoly a budou ječet strachy, jim oznámím, že tento had by neublížil ani mouše! No řekněte, nebude to skvělá pomsta?" Violet a Klaus na sebe pohlédli a pak se začali divoce chechtat. Napůl ulehčením, že se jejich sestřičce nic nestalo, a napůl při představě, jak vážení vědci vyděšeně poskakují po židlích a stolech a ječí přitom strachy. Strýčkův žertík se jim velmi líbil. Klaus postavil Sunny zpátky na zem, kam ji okamžitě následovala i zmije smrtící, která děvčátko něžně omotala svým ocasem, jako když rukou obejmete někoho, koho máte rádi. "A máš tady v teráriu vůbec nějaké jedovaté hady?" zajímala se Violet. "Ale samozřejmě, že ano. Není přece možné studovat čtyřicet let hady bez toho, aby se člověk nesetkal i s těmi jedovatými. Mám dokonce celou skříň se vzorky jedu všech lidem známých jedovatých hadů a jejich protijedy. Jen tak můžu tyto nebezpečné plazy studovat, bez protijedů by to nebylo možné. Chovám tu v teráriu hada, který má tak prudký jed, že vám přestane tlouct srdce dřív, než si stačíte uvědomit, že vás kousl. Mám tu taky hada, který dokáže tak otevřít tlamu, že by nás spolkl všechny čtyři najednou.
Pokračování zítra
Lemony Snicket: Temné terárium. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999, Překlad Petr Hejny, 2001. Nakladatelství Egmont.
Violet, Klaus a Sunny pohlíželi do rozlehlého prostoru terária s přesvědčením, že nastal konec jejich soužení. V duchu si už představovali život se strýčkem Montym plný radosti a štěstí. Ohledně konce svého trápení se však hluboce mýlili, ale v tuto chvíli naplňovaly srdce všech tří sourozenců pocity štěstí, radostného vzrušení a naděje. "Nenene," zvolala Sunny svoji jasnou odpověď na strýčkovu otázku. "Výborně," usmál se strýček Monty. "Tak teď je, myslím, správný čas, abyste si vybraly svoje pokoje." "Jen ještě jednu otázku, strýčku," ozval se Klaus nesměle. "Sem s ní." "Co je v onom teráriu, přes které je přehozený ten bílý ubrus?" Strýček Monty pohlédl na zmíněné terárium a pak na děti a ve tváři se mu objevil blažený úsměv. "Tam je ukrytý had, kterého jsem si přivezl ze své poslední vědecké výpravy. Je to naprosto neznámý druh. Já a můj bývalý asistent Gustav jsme jediní lidé, kteří ho kdy spatřili. Příští měsíc tuto smrtelně jedovatou zmiji představím světu jako svůj nový objev. Vám ho ale ukážu hned teď. Rozestavte se kolem terária." Sourozenci Baudelairovi následovali strýčka Montyho k teráriu zakrytému bílým ubrusem. Strýček ho strhl s teatrálním gestem, jinými slovy pohybem vypočítaným tak, aby na diváky co nejvíc zapůsobil. Děti zadržely napětím dech. Uvnitř spatřily velkého hada černého jako uhel a silného jako kanalizační potrubí, který si je zkoumavě prohlížel lesklýma zelenýma očima. Jak na něj dopadlo sluneční světlo, začal se had pomalu odvíjet a sunul se podél stěn terária. "Jelikož jsem ho objevil," vysvětloval strýček Monty, "musel jsem jej také pojmenovat." "A jak se jmenuje?" otázala se Violet. "Zmije smrtící," odvětil strýček Monty. V tu chvíli se stalo něco, co vás bude určitě zajímat. Zmije se totiž náhle vymrštila z nezakrytého terária a dopadla na stůl. Než se kdokoli stačil pohnout, rozevřela svoji hrozivou tlamu a kousla Sunny rovnou do krku.
Kapitola třetí
Milí čtenáři, je mi skutečně velice líto, že jsem vás zanechal v takovém napětí, ale při psaní nešťastných příhod sourozenců Baudelairových jsem si náhle uvědomil, že je nejvyšší čas odejít, abych stačil slavnostní večeři, kterou pořádá moje vzácná přítelkyně madam diLustro. Madam je moje dobrá známá, skvělý detektiv a výborná kuchařka, ale dokáže ji nesmírně rozčílit, jestliže přijdete třeba jen o pět minut později, než stálo na pozvánce. Jistě tedy chápete, že jsem byl nucen okamžitě vyrazit z domu, abych nezpůsobil nějaké mrzutosti. Na konci minulé kapitoly jste museli nabýt přesvědčení, že Sunny zemřela následkem té hrozné události, jež se stala v domě strýčka Montyho, a že sourozence Baudelairovy postihla další krutá rána osudu. Mohu vám však slíbit, že Sunny tuto příhodu bez úhony přežije. Smrt se však naneštěstí nevyhne strýčkovi Montymu, na to je ale ještě čas. Když se hrozivé jedové zuby zmije smrtící zakously Sunny do krku, Violet a Klaus s hrůzou pozorovali, jak se jejich malé sestřičce zavřely oči a tvář jí ztuhla. Pak se ale Sunny najednou usmála, otevřela ústa a stejně bleskurychle vrátila zmiji smrtící její kousnutí. Had okamžitě pustil její krk a Violet s Klausem spatřili, že na něm zanechal téměř neviditelnou ranku. Oba vyjeveně pohlédli na strýčka Montyho, který se hlasitě rozesmál, až se sotva udržel na nohou. Jeho bouřlivý smích se rozléhal teráriem a odrážel se od skleněných stěn a stropu. "Strýčku Monty, co to má všechno znamenat?" zeptal se Klaus nejistým hlasem. "Promiňte, drahouškové," utíral si strýček Monty hřbetem ruky slzy, které mu vhrkly do očí. "Musíte být určitě hrozně vyděšení, ale zmije smrtící je jeden z nejméně nebezpečných a z nejpřátelštějších živočichů v celé zvířecí říši. Sunny se nemá čeho obávat a vy také ne." Klaus pohlédl na svou sestřičku, kterou ještě stále držel v náručí a která právě vesele objala mohutné tělo zmije smrtící, a uvědomil si, že strýček Monty musí říkat pravdu. "Proč jsi tedy toho hada pojmenoval zmije smrtící?" zakroutil nechápavě hlavou. Strýček Monty se opět rozesmál. "To je taková moje malá pomsta," vysvětloval. "Jelikož jsem toho hada objevil, získal jsem také právo jej pojmenovat. To je takový vědecký zvyk. Prosím vás, nikomu neříkejte, co je vlastně zmije smrtící zač. Příští měsíc ji představím na zasedání herpetologické společnosti a při té příležitosti hodlám všechny svoje kolegy pořádně vystrašit, než jim vysvětlím, že se jedná o naprosto neškodný druh. Chci jim tak splatit všechno, co jsem od nich musel za ta léta vytrpět. A že toho nebylo málo! Kolikrát si mě jen dobírali pro moje jméno. 'Dobrý den, dobrý den, Montgomery Montgomery,' říkávali, nebo 'Jak se máte, jak se máte, Montgomery Montgomery?' Ale na letošní konferenci jim všechno vrátím. Takhle." Strýček Montgomery se vztyčil v celé své výšce a předstíral chování potrhlého vědce: " ' Vážení kolegové, rád bych vám letos představil zcela nový hadí druh, který jsem nazval zmije smrtící. Objevil jsem ji v pralesích jihozápadního - ach můj bože! Ona utekla!' A pak, až všichni přítomní herpetologové vyskočí na židle a na stoly a budou ječet strachy, jim oznámím, že tento had by neublížil ani mouše! No řekněte, nebude to skvělá pomsta?" Violet a Klaus na sebe pohlédli a pak se začali divoce chechtat. Napůl ulehčením, že se jejich sestřičce nic nestalo, a napůl při představě, jak vážení vědci vyděšeně poskakují po židlích a stolech a ječí přitom strachy. Strýčkův žertík se jim velmi líbil. Klaus postavil Sunny zpátky na zem, kam ji okamžitě následovala i zmije smrtící, která děvčátko něžně omotala svým ocasem, jako když rukou obejmete někoho, koho máte rádi. "A máš tady v teráriu vůbec nějaké jedovaté hady?" zajímala se Violet. "Ale samozřejmě, že ano. Není přece možné studovat čtyřicet let hady bez toho, aby se člověk nesetkal i s těmi jedovatými. Mám dokonce celou skříň se vzorky jedu všech lidem známých jedovatých hadů a jejich protijedy. Jen tak můžu tyto nebezpečné plazy studovat, bez protijedů by to nebylo možné. Chovám tu v teráriu hada, který má tak prudký jed, že vám přestane tlouct srdce dřív, než si stačíte uvědomit, že vás kousl. Mám tu taky hada, který dokáže tak otevřít tlamu, že by nás spolkl všechny čtyři najednou.
Pokračování zítra
Lemony Snicket: Temné terárium. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999, Překlad Petr Hejny, 2001. Nakladatelství Egmont.
