Miep Giesová zemřela v pečovatelském domě poté, co se zranila těsně před Vánocemi při pádu. Když o historii s rodinou Frankových vyprávěla naposledy, při oslavě svých stých narozenin, snažila se snižovat svou roli. Řekla, že jiní udělali pro ochranu Židů v Nizozemsku daleko víc.
Giesová s dalšími spolupracovníky nosila Anně a sedmi dalším lidem včetně Annina otce Otta potraviny do tajného úkrytu nad obchodem. Skrýš se podařilo tajit od roku 1942 do roku 1944.
Když byla rodina odhalena, byli všichni odesláni do koncentračních táborů. Anna zemřela na tyfus v německém koncentračním táboře Bergen-Belsen v březnu 1945, krátce před svými 16. narozeninami. Právě Miep Giesová schovala Anniny zápisky s nadějí, že jí je jednou bude moci vrátit.
Nakonec je vrátila jejímu otci Ottovi, který jediný z ukrývající se rodiny válku přežil, a pomohla mu sestavit je do deníku. Ten byl poprvé vydán v roce 1947. Od té doby se ho vytiskly miliony v desítkách jazyků.
Paní se pak stala jakousi velvyslankyní deníku - cestovala a vyprávěla o Anně Frankové. Mnohokrát musela čelit obviněním, že deník je vymyšlený. Za svoje úsilí chránit Frankovy a zachovat vzpomínku na ně dostala Giesová řadu ocenění.
"Napadlo mě: To musí být zajímavé"
Zpravodajský server BBC citoval z rozhovoru z roku 1998, zveřejněného na webových stránkách věnovaných Anne Frankové. Giesová uvedla, že pomoc Anně a sedmi dalším členům rodiny byla "zcela přirozená", přestože během nacistické okupaci za to hrozil trest smrti.
"Byli bezmocní, nevěděli, kam se obrátit," řekla. "Byla to naše povinnost jako lidských bytostí, pomoci jim." Jejím úkolem bylo shánět pro ukrytou rodinu hlavně zeleninu a maso, zatímco jiní sháněli třeba chleba či knížky.
Když vzpomínala na Anne, svěřila se, že měla pocit, jako že "mluví s dospělou". "Říkala jsem si: Bože, tak mladá a už mluví takhle," řekla.
Byla přesvědčená, že jednou kolem Anne procházela právě v okamžiku, kdy si svůj tajný deník psala. "Byla to velmi nepříjemná situace. Přemýšlela jsem, co udělat - projít okolo, či jít k ní? V ten okamžik se na mě zadívala pohledem, který nikdy nezapomenu. To nebyla Anne, jak jsem ji znala, to přátelské, veselé děvče. Dívala se na mě s hněvem v očích. Pak vstala, sklapla svůj deník, povýšeně na mě pohlédla a řekla: Ano. Píšu tu i o tobě."
"Nevěděla jsem, co na to říct," svěřila se Giesová. "Jediné, co mě napadlo, bylo: To musí být zajímavé!"
Později si o sobě mohla přečíst například toto: "Miep je jako soumar. Skoro každý den někde sežene zeleninu a na kole ji přiváží ve velkých nákupních taškách. Je to také ona, kdo každou sobotu přinese z knihovny pět nových knížek. Toužebně vždycky na sobotu čekáme, tak jako malé děti na dárek, protože to přicházejí knihy."
