Slunce je totiž nejen největším a ústředním tělesem soustavy, ale také jako hvězda prochází nejbouřlivějším vývojem. A právě proměny v nitru Slunce se staly spouštěcím mechanismem, který vedl k vyhynutí dinosaurů a vítězství savců.
Tento závěr alespoň vyplývá z modelu, který vytvořili astrobiologové z Kalifornské univerzity v Los Angeles, když propočítali změny oběžných drah planet za posledních 100 milionů let.
"Naše nejlepší výpočty ukazují, že dynamický stav vnitřního slunečního systému se tehdy (před 65 miliony let) prudce změnil," uvedl na konferenci v Edinburghu Bruce Runnegar, ředitel Astrobiologického ústavu na Kalifornské univerzitě.
Právě v té době začalo na Zemi masové vymírání zvířat i rostlin. Při něm zanikli i majestátní veleještěři, dinosauři. Samotné vymírání způsobil pád obřího asteroidu na středoamerický poloostrov Yucatán.
Otázkou ale bylo, proč se asteroid z "kamenného pásu" za Marsem ocitl u Země. A jak to mohly ovlivnit zjištěné bouřlivé procesy v nitru hvězdy.
Dominoefekt
Sled událostí byl podle vědců následující. Změny uvnitř Slunce vedly k výkyvům gravitačních sil. Ty vychýlily nejprve Merkur z jeho oběžné dráhy. Další vývoj pak připomínal padající domeček z karet: Merkur ovlivnil Venuši, ta zase Zemi a Země Mars.
Rudá planeta už nemohla ovlivnit další větší těleso. Pátý Jupiter je příliš daleko a Mars je také přece jen trochu malý na to, aby změnil oběžnou dráhu největší planety ve slunečním systému. Jenže právě mezi Marsem a Jupiterem leží ještě pás asteroidů.
Chaotické změny v oběžných drahách planet vyvolaly chaos i v něm a zřejmě "vrhly" část asteroidů na nové dráhy. Některé dráhy těchto vesmírných "střel" vedly k Zemi, kde úder z kosmu zničil většinu života. "A tak konečnou příčinou pro pád velkého asteroidu, a tím i pro vymření dinosaurů, byly chaotické změny v dynamickém chování slunečního systému," řekl Runnegar pro BBC.
Američtí vědci vyšli z myšlenky, že už malé změny v oběžné dráze jedné či více planet mohou vyvolat chaos, jenž ovlivní velkou část sluneční soustavy. Když se pokusili napodobit změny za posledních 100 milionů let na počítačích, zjistili ke svému překvapení, že k něčemu takovému došlo právě před 65 miliony let - v době velkého třetihorního vymírání.
Pochyby zůstávají
"Je to založeno na předpokladu, že ničivou střelou byl asteroid, a ne třeba kometa. Nicméně myšlenka, že rezonanční kmitání slunečního systému se chaoticky mění v časovém měřítku desítek milionů let, je zajímavá a dodává další k příběhu proměn ve sluneční soustavě," komentoval novou teorii profesor Mark Bailey z hvězdárny ve skotském Armaghu.
Nová teorie nabízí zajímavé vysvětlení, ale dosud není dostatečně zdůvodněná. "Zatím je spojení s dinosaury založeno na časové shodě a přijatelném mechanismu," přiznává Runnegar. Střet s kometou je však ještě méně pravděpodobný než dopad asteroidu.
A dopad velkého tělesa se považuje prokázaný téměř na sto procent. Už koncem sedmdesátých let vystoupili Luis a Walter Alvarezové s teorií, že zánik dinosaurů způsobil pád asteroidu v Mexickém zálivu. Při zkoumáních třetihorních skalních útvarů totiž zjistili, že se v nich vyskytuje velké množství iridia - prvku, který se na Zemi vyskytuje jen zřídka, zato v asteroidech je poměrně hojný. Stopy tohoto prvku tedy svědčí o dopadu velkého nebeského tělesa, který vyvolal katastrofu. Často se účinek vesmírné kolize přirovnává k jaderné válce.
Apokalypsa
Frank Kyte pak provedl na konci 90. let analýzy vzorků sedimentů z éry před 65 miliony let. Nálezy v Mexickém zálivu potvrzují dopad velkého asteroidu, který měl nejméně devět kilometrů v průměru. Toto těleso se vřítilo do atmosféry rychlostí 60 tisíc kilometrů za hodinu. Dopadem se odpařilo nejen nesmírné množství vody, ale i horniny, jejíž částice byly vyvrženy v miliónech tun i do horních vrstev atmosféry.
Podle některých teorií je také pravděpodobné, že se dopadem uvolnily podzemní zásoby metanu, které se okamžitě vzňaly. Země musela tehdy připomínat peklo, v kterém se probudila navíc také řada sopek.
Světový oceán oběhly ničivé vlny tsunami. Znečištění atmosféry podle teorií zaclonilo na stovky let sluneční svit a země se propadla do věčného šera. Vědci si nejsou jisti, jak rychle fauna a flóra vymírala, zda šlo o relativně krátké období nebo o půl milionu let.
Faktem však zůstává, že veleještěři zmizeli a uvolnili cestu savcům, z nichž vzešel i homo sapiens. Přitom ani člověk není dodnes imunní vůči podobné katastrofě. Slunce totiž podle vědců bude procházet dál různými cyklickými změnami, na jejichž konci může být salva nebezpečných asteroidů.
