"Když se mě někdo ptá na mého otce, říkám, že zemřel ve válce," přiznává osmdesátiletá dáma. Posledních čtyřicet let prožila ve Spojených státech, přesto jí zůstal německý přízvuk. Memento na původ, o němž si dodnes netroufá říct úplnou pravdu ani svým vnoučatům.
Temná rodinná minulost byla pro Brigittu Hössovou vždy tabu. O tom, že její otec, Rudolf Höss, velel osvětimskému koncentračnímu táboru, věděl jen úzký okruh nejbližších. Nyní pod podmínkou, že bude zveřejněno pouze její dívčí jméno, poskytla rozhovor americkému listu The Washington Post. I tolik let po válce má strach, jaké reakce by mohla vzbudit pravda o její minulosti.
"Nejlepší by bylo všechny ty věci zapomenout," vrací se ve vzpomínkách. Když byl v prosinci roku 1934 její otec odvelen nejprve jako řadový strážce do Dachau, rodina putovala s ním. Höss to dotáhl na velitele bloku, a rodina se zanedlouho stěhovala do jeho nového působiště: Sachsenhausenu. V roce 1940 Himmler poslal Hösse do Osvětimi.
Brigitta zde žila se svou rodinou v dvoupodlažní vile jen na dohled od vězeňských ubikací a krematoria tábora Osvětim-Březinka. Přesto její matka Hedwiga svůj domov milovala a popisovala jako ráj. Měla k dispozici kuchaře, chůvy, zahradníky, šoféry. Zkrátka vše, na co si jako manželka velitele tábora vzpomněla.
V dubnu 1945, když sovětská vojska obklíčila Berlín, Rudolf Höss dobře věděl, že jako pohlavára Třetí říše jej v Německu růžová budoucnost rozhodně nečeká. Spolu s manželkou a dětmi proto prchnul na sever země, kde se rodina rozdělila.
Hedwiga s Brigittou i dalšími čtyřmi dětmi se ukryla v horním patře starého cukrovaru. Sám Höss se skrýval jako dělník na farmě jen pár kilometrů od dánských hranic. Rodina čekala na vhodný okamžik, aby mohla společně prchnout, stejně tak jako řada dalších Hitlerových stoupenců, do Jižní Ameriky.
Na finální útěk ale už nikdy nedošlo, na Hösse si dříve došlápli lovci nacistů.
Usvědčil ho snubní prsten
"Pamatuju si, jak přišli k nám domů," líčí Brigitta osudný březnový večer roku 1946. "Seděla jsem u stolu se svou sestrou. Bylo mi asi tak třináct. Britští vojáci křičeli: 'Kde je váš otec? Kde je váš otec?' pořád a pořád dokola," pokračuje.
"Mého staršího bratra Klause odvedli spolu s mojí matkou. Britové ho ošklivě zbili. Matka ho slyšela křičet bolestí z vedlejší místnosti. Jako kterákoliv jiná matka chtěla ochránit svého syna, a tak jim řekla, kde se můj otec ukrýval," popsala dosud neznámou část Hössova osudu reportérovi amerického listu.
Zanedlouho vtrhlo uprostřed noci několik mužů i na farmu, kde se ukrýval někdejší velitel koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Ampulka s kyanidem se mu jen o několik dní dříve rozbila, a tak stál vydán napospas britské vojenské policii.
Nebýt nedávno objevených zápisků velitele britské skupiny Hannse Alexandra, původem německého Žida, který prchnul z Berlína v 30. letech, další část příběhu by nejspíš už navždy zůstala tajemstvím.
Podle Alexandrových zápisku byl Höss vzhůru, když k němu skupina dorazila. Nekladl odpor. Vehementně popíral, že by on byl právě oním obávaným "poslem smrti" pro tisíce Židů, Romů a nepřátel režimu. A možná, že by mu to i prošlo. Nebýt jednoho detailu, kterého si Alexandr všiml. Snubního prstenu na ruce.
Požadoval, aby mu Höss prsten okamžitě vydal. Höss to ale odmítal s tím, že jej již nemůže sundat, jelikož byl příliš těsný. Teprve když Alexandr pohrozil tím, že mu prst uřízne, pokud prsten nesundá, svolil.
Na vnitřní straně šperku se pak ukrýval usvědčující důkaz o jeho identitě - "Rudolf a Hedwiga", nápis, který si manželé nechali do kovu vyrýt, když se před sedmnácti lety brali.
Smrt byla jeho řemeslem
Po svém zatčení byl Höss předán Američanům a postaven jako svědek před soud v Norimberku. Tehdy se do dějin zapsal znovu, když naprosto klidným hlasem, bez jakéhokoliv náznaku lítosti, popsal světu zvěrstva Osvětimi. Svět šokovala lhostejnost, s jakou popisoval poslední okamžiky více než milionu lidí, kterým se jím vedený tábor stal osudným.
"Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit dva tisíce lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho," vrátil se k Hössově autentické výpovědi u norimberského tribunálu o šest let později ve své knize Smrt je mým řemeslem Robert Merle. "Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor, šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat. Místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle," líčil výpověď Rudolfa Langa, ve skutečnosti Hösse, spisovatel.
Jako vůbec první takto vysoce postavený nacistický pohlavár přiznal Höss podíl na smrti stovek tisíc lidí. Z Norimberka byl předán Polákům do Varšavy, kde nad ním soud vynesl verdikt smrti. Šestnáctého dubna 1947, bez dvou dní přesně sedm let od chvíle, kdy se vydal do Osvětimi jako člen speciální komise poprvé, byl symbolicky popraven na témže místě. Na šibenici za krematoriem, na které se mu každičký den po tři a půl roku naskýtal pohled z horního patra jeho domu.
