» Spalovací motor v automobilu už směřuje na smetiště dějin. Pohon automobilu v příštích desetiletích nepatří benzinu, naftě ani zemnímu plynu, ale vodíku.« To jsou prognózy, které nedávno vyslovil jistý Paul Hinston na semináři v Sunbury u Londýna. O semináři napsal časopis New Scientist. Odborně na těchto prognózách není nic zvláštního, protože podobné názory zastává spousta expertů. Rozdíl je však v tom, že Paul Hinston je jedním z vedoucích vývojových pracovníků společnosti BP Amoco, třetího největšího ropného koncernu na světě.
I ropné společnosti začínají otevřeně přiznávat, že éra ropy je sečtena. Zčásti je to dáno tím, že ubývá snadno dostupných ložisek. A ještě aktuálnější roli pak hraje fakt, že vyspělé státy světa stále zpřísňují předpisy, které regulují obsah škodlivin z automobilových motorů. Ve výfukových plynech by mělo být stále méně sloučenin síry, oxidů dusíku poškozujících lidské plíce a také méně skleníkového plynu oxidu uhličitého, který významně přispívá k rozehřívání planety. Spalovací motory poháněné benzinem nebo naftou nakonec nebudou moci stále zpřísňovaným limitům vyhovět.
Miliardy na vývoj
A na to už dnes reagují i nejvýznamnější světové ropné koncerny. Začínají o sobě mluvit jako o »energetických společnostech« a postupně investují do nových zdrojů energie, včetně například energie sluneční. Nejnadějněji se však nyní jeví právě vodík, protože jeho spalováním vzniká jenom neškodná voda. Jeho využití v automobilových motorech má ovšem dvě podstatné nevýhody. Především je výroba vodíku zatím drahá, a pak také je jeho směs s kyslíkem silně výbušná, o čemž smutně svědčí třeba historie balonů a vzducholodí nadnášených tímto plynem. Jestliže však do vývoje vodíkových technologií zamíří miliardy z rozpočtů ropných koncernů, je zřejmé, že šance vodíku na praktické uplatnění vzrostou.
Vodíkovody z jihu Evropy
Nejznámějším způsobem výroby tohoto plynu je elektrolýza vody neboli její rozklad na vodík a kyslík působením elektrického proudu. Kde ale vzít elektřinu tak levnou, aby se to vyplatilo? Bernie Bulkin, viceprezident koncernu BP Amoco pro ekologické otázky, soudí, že tato elektřina by mohla pocházet ze zdokonalených slunečních článků, z vodních elektráren a možná i z jaderných reaktorů. Tepelným elektrárnám šanci nedává, protože produkují také oxid uhličitý a další nežádoucí zplodiny. Také americký prognostický Worldwatch Institute předpovídá velkou budoucnost vodíku získávaného z vody pomocí sluneční energie v končinách s dostatečným slunečním svitem, například na jihu Evropy, odkud by se vodík mohl dopravovat potrubím do dalších zemí. Využít by se při tom dalo i potrubí dnešních plynovodů. Podle expertů z Worldwatch Institute by vodík mohl nahradit i dnešní energii zemního plynu používanou v průmyslu.
Ještě dvě desetiletí Vědci hledají i jiné možnosti
levnějšího získávání vodíku z vody. Například Technologický institut v Tokiu zkouší rozložit vodu za pomoci světla a katalyzátoru (sloučeniny, jež umožňuje nebo urychluje chemickou reakci) založeného na oxidech mědi. »Jsme ale stále jen ve fázi základního výzkumu,« přiznává vedoucí tokijských výzkumníků Kazunari Domen. Španělští vědci z Výzkumného ústavu materiálů ve Valencii zase jako katalyzátor, fungující při běžné pokojové teplotě, používají sloučeninu molybdenu. I jejich vedoucí, Antonio Cervilla, však připomíná, že bude třeba vynaložit ještě hodně práce, než takhle půjde získávat vodík průmyslovým způsobem. »Někdo soudí, že použít vodík jako palivo pro automobily bude možné v roce 2015. Já si myslím, že to bude trvat o něco déle,« říká Paul Hinston z BP Amoco. »Ale myslím, že tuhle velkou šanci dokážeme využít,« dodává o perspektivách své firmy.
- pátek 29. října 1999
