Každý den v jedenáct hodin dopoledne se před chrámem Bihari v indickém Radhakúndu rozezní žalozpěvy. Zpívají je ženy v bílých kápích, kterým se říká sárí. Čekají na rýži a čočku, bez které by nejspíš celý den hladověly. Žije jich tu asi 15 tisíc. O jejich osudu informoval server time.com.
"Kdybych nedostala tohle jídlo, hladověla bych většinu dní," přiznává Šakti Dašiová, vdova ze severovýchodního státu Tripura. Je jednou z pětistovky žen, které se stravují v chrámu, jež provozuje nezisková organizace Maitri z Dillí. Většinu z nich vyhnaly ze jejich domovů vlastní rodiny.
"V naší zemi, když žena přijde o muže, už prakticky nemá právo na život," popisuje indické zvyky Winnie Singhová, výkoná ředitelka a spoluzakladatelka neziskovky Maitri. "Je to obrovské selhání nejen vlády, ale i celé společnosti," domnívá se.
Ženy zpěvem vydělávají asi dolar za den
Šestašedesátiletá Dašiová je bez domova už třicet let. Odchod ji podle jejích slov nařídili synové. "Kdybych požádala o peníze, zbijí mě," říká. Nezbylo jí nic jiného, než postoupit práva ke svému malému obchůdku, utéct a vydat se na cestu do Vrindavánu.
Stejně jako většina vdov ve Vrindavánu a Radhakúndu je negramotná a ničím se nikdy nevyučila. Denně zpívá několik hodin náboženské písně. Vydělá méně než dolar, někdy nějaké jídlo. Její kotníky jsou fialové a oteklé z několikahodinového stání při zpěvu. Je alarmující, že za třicet let, od té doby co Dašiová uprchla, se pro indické vdovy nic moc nezměnilo.
Zoufalá situace žen po smrti manžela v Indii vyplula na povrch nedávno, když se začalo psát o Punitě Deviové - manželce Kumara Singha, jednoho z mužů, jež byli za znásilnění indické studentky loni v prosinci odsouzeni k trestu smrti. Přestože jejího manžela ještě neusmrtili, podle práva už se o ni nemá starat. Její vlastní rodiče ji odmítli s tím že jsou příliš chudí na to, aby ji vzali zpět.
Nový zákon by mohl situaci vdov zlepšit
"V Indii se k vdovám chovají jako k nedotknutelným (nejnižší hinduistické kastě - pozn. red.)," říká Bindešvár Pathaková, zakladatelka neziskové organizace Sulabh International. Asi tisícovce vdov ve Vrindavánu a Varanasí dávají měsíční mzdu 31 dolarů (583 korun) a zajišťují lékařskou péči. Také pracují na návrhu zákona, který předloží k projednání Parlamentu příští rok. Navrhují, aby opuštěné vdovy dostávaly měsíční penzi a vystěhování z domu jejich manžela či rodičů bylo klasifikováno jako kriminální čin.
"Dneska se musejí vzdát všeho a žít v izolaci. To, co se děje, je obrovská ostuda," říká Singhová z neziskovky Maitri. Existuje tu zákon, podle kterého je opustit vlastní rodiče trestný čin. Velká většina ze 40 milionů indických vdov však svá práva příliš nezná. Zákon za tento čin navíc uděluje jen mírné tresty - tři měsíce vězení či pokutu 100 dolarů. "Ženy se bojí bojovat za svá práva. Nechtějí, aby je ostatní považovali za špatné ženy či matky," uvádí Singhová.
Mnohým z nich nezbývá, než se vyrovnat s nespravedlností, jež se jim stala, náboženskými písněmi. "Přišla jsem do Vrindavánu najít svého boha," říká Dašiová. "Místo toho, aby se ze mě stal žebrák," doplňuje se slzami na krajíčku.
