Ukrajinští vojáci při hlídkách procházejí zasněženým lesem a míjí obydlí, kterými prorůstá bujná zeleň. Pole tu leží ladem, z měst a vesnic, kterými se kdysi chlubila sovětská propaganda, se stala místa duchů.
Zakázaná zóna, rozléhající se v okruhu třiceti kilometrů od místa havárie z roku 1986, je stále tak radioaktivní, že se zdá být tím posledním místem na Zemi, které by chtěl někdo dobýt. Přesto sem ukrajinská vláda upřela svou pozornost a pracuje na obranné strategii.
Zatímco svět s napětím sleduje dění u východních hranic země, kde Moskva v posledních týdnech shromáždila desetitisíce vojáků, ukrajinská vláda si je podle listu The New York Times vědoma, že nejkratší cesta z Ruska do Kyjeva vede právě přes region na severu, a nehodlá nic podcenit.
V černobylské zóně proto na podzim posílila armádní přítomnost. Vojáci tu kromě kalašnikovů nepřetržitě nosí také vybavení k detekci radiace. „Nezáleží na tom, jestli je to kontaminované nebo tu nikdo nežije. Je to naše území, naše země a musíme ji bránit,“ líčí podplukovník Jurij Šachrajčuk z ukrajinské pohraniční stráže.
Ukrajinští vojáci v oblasti by podle Šachrajčuka na odražení potenciální invaze nestačili a ani to není jejich účel. „Jsme tu, abychom detekovali varovná znamení. Shromažďujeme informace o situaci podél hranice a předáváme je ukrajinským zpravodajským službám,“ líčí plukovník.
Jak nám to můžou udělat?
Čtvrtý reaktor Černobylské jaderné elektrárny explodoval v dubnu 1986 poté, co ho obsluha odstavila kvůli zkoušce turbín. Havárie kontaminovala více než 200 kilometrů čtverečních evropského území. Radioaktivní spad nejvíce zasáhl Bělorusko, vítr ho ale donesl i do Československa. Tisíce lidí v důsledku ozáření zemřely, statisíce úředníci nuceně evakuovali.
Ivana Kovalčuka, ukrajinského hasiče, jenž v elektrárně ve dnech po výbuchu zasahoval a riskoval život po boku Rusů a lidí z mnoha míst Sovětského svazu, hrozba zaskočila. „Jak nám to mohou Rusové dělat? Nehodu jsme likvidovali společně a oni teď hrozí vpádem,“ ptá se.
Putin je jako gangréna, myslí si Kličko. Se záložníky trénuje na invazi |
Ačkoli černobylská oblast podle analytiků není vzhledem k bažinaté půdě a hustému zalesnění tou nejpravděpodobnější invazní cestou ze severu, Ukrajina chce být připravena na každou možnost.
Více než tisícikilometrovou hranici mezi Ukrajinou a Běloruskem před začátkem podzimu podle NYT téměř nikdo nestřežil. To se však v listopadu změnilo v důsledku migrační krize v Bělorusku a narůstající přítomnosti Rusů na východě. Ukrajina v obavách z obojího nasadila podél hranic s Běloruskem dalších 7 500 strážců.
„Kolik z nich zamířilo konkrétně do černobylské oblasti, nemůžeme prozradit,“ konstatoval Šachrajčuk. Ukrajinští úředníci uvedli pouze to, že jejich vojáci se nacházejí napříč celou uzavřenou zónou.
1996 Chernobyl radiation map https://t.co/NckRatX6o4
Zabije nás virus, radiace nebo válka
V té navzdory zákazu stále žije několik set lidí. Další sem pravidelně jezdí za prací. Jsou to zejména dělníci, kteří udržují silnice, infrastrukturu či nový betonový sarkofág z roku 2016, jenž by měl před únikem radioaktivního prachu chránit dalších sto let. Pracovníci smí v zóně strávit maximálně patnáct dní v kuse, stejnou dobu pak musí zůstat mimo.
„Je to špatné a děsivé,“ říká o možnosti vojenské akce poblíž zničeného reaktoru Elena Bofsunovská, prodavačka v obchodě s potravinami v Černobylu. „Nevíme, co nás zabije jako první, jestli virus, radiace nebo válka,“ přitakává dělník Oleksej Prišepa, který si sem přišel nakoupit.
„Postavil bych obranné pozice jižněji a ozářenou zónu dal komukoli, kdo by ji chtěl. Je to pustina. Tady žádná plodina už neporoste,“ myslí si Prišepa.
Diktátora nechceme, budeme vzdorovat, vzkazují lidé na ukrajinské frontě |
Podle Šachrajčuka je nasazení vojáků bezpečné, neboť po většinu času čelí jen malému množství radiace. Místa, která vyzařují nebezpečně vysokou úroveň záření, jsou pečlivě zanesená v mapách. Na krku navíc mají neustále zařízení, která expozici monitorují.
„Pokud voják narazí na vysoce ozářené místo, je podle protokolu postaven mimo službu, aby se vyhnul další expozici,“ líčí Šachrajčuk s tím, že ještě žádného z pohraničníků nemusel od listopadu odvolat.
„Samozřejmě existují velmi nebezpečná místa, kterým je třeba se vyhnout,“ říká major Aleksej Vegera, jenž slouží u policie v Černobylu, která pohraničníky doprovází. „Snažíme se být opatrní,“ uzavírá.
