Švýcarsko se oficiálně snaží stíhat válečné zločince i z řad cizinců, kteří v zemi nežijí. Toto úsilí však není efektivní a podle některých právníků jej brzdí i politicko-ekonomické zájmy, napsal švýcarský list Tages Anzeiger.
Za stíhání genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů zodpovídá od roku 2011 spolková prokuratura v Bernu. Vytvořila za tím účelem i zvláštní jednotku pro mezinárodní trestní právo. „S takovouto jednotkou ukážeme zahraničí, že tyto případy bereme vážně,“ prohlásil spolkový prokurátor Michael Lauber.
Výsledky se však nedostavily. Prokuratura řešila od roku 2012 přes 50 kauz, dodnes však nepodala jedinou obžalobu a nikdo nebyl odsouzen. Většina řízení skončila zastavením, hlavně kvůli nedostatku důkazů.
Ve Švédsku jen v roce 2017 řešila obdobná jednotka 80 případů a švédské soudy odsoudily za válečné zločiny čtyři lidi. Lepší bilanci než Švýcarsko mají i jiné srovnatelné státy.
Obchodní zájmy poráží idealismus
Na stíhání možných válečných zločinců ve Švýcarsku naléhá ženevská nevládní organizace Trial International. „Od této země, pro kterou jsou základem ženevské úmluvy, bychom měli čekat víc,“ řekl její mluvčí.
Ženevské konvence představují soubor mezinárodně platných norem, které chrání civilisty i raněné a zajaté členy ozbrojených sil. Diplomaté je schválili v Ženevě 12. srpna 1949.
Prokuratura se brání odkazem na vyjádření svého dozorového orgánu: „Možnosti stíhání jsou omezené a úzce závislé na ochotě zúčastněných států spolupracovat. Místa činu jsou vždy v zahraničí.“
Emeritní profesor trestního práva Stefan Trechsel ale naznačil, že švýcarské úřady se nepřetrhnou i kvůli politicko-ekonomickým ohledům: „S obviněními v těchto případech se u jiných států stáváte neoblíbenými. Mohou vést k diplomatickým konfliktům.“
Velkou angažovanost Švédska vysvětluje Trechsel tím, že jde o neutrální a idealistickou zemi. „(Švýcarský) idealismus musí někdy ustoupit obchodním zájmům,“ dodal.
Krvavé zlato ve Švýcarsku
Prokuratura čelí kritice hlavně kvůli třem případům. K obvinění nedokázala dotáhnout vyšetřování, které zahájila v roce 2013 proti Rifátu Asadovi. Toho podezírá z válečných zločinů, když jako viceprezident Sýrie v roce 1982 potlačil povstání v Hamá, kde zahynulo až 20 000 lidí (Rifát nechal buldozery srovnat se zemí celé ulice).
Média přitom uvedla, že prokuratura oddalovala Asadův výslech v Ženevě, za což vyšetřovatele pokáral soud. Asad žije v exilu a střídavě pobývá v různých zemích západní Evropy.
V klidu může zatím být i bývalý alžírský generál Khaled Nezzar, jenž je podezřelý z válečných zločinů během alžírské občanské války v 90. letech.
Prokuratura proti němu po pětiletém vyšetřování zastavila trestní řízení s odůvodněním, že v Alžírsku tehdy nebyla válka v právním slova smyslu a tedy ani žádné stíhatelné válečné zločiny. Tento závěr odmítl soud, který prokuratuře nařídil pokračovat v řízení.
V roce 2013 podala Trial International trestní oznámení na švýcarskou firmu Argor-Heraeus, jenž zpracovává vzácné kovy. Společnost byla podezřelá, že v letech 2004 a 2005 zpracovala tři tuny zlata z oblasti v Kongu, kde zuřila občanská válka.
V očích Trial International tak podnik a jeho viceprezident napomáhali rabování a praní špinavých peněz a nepřímo tedy i válečným zločinům. V roce 2015 ale prokuratura řízení proti firmě zastavila s tím, že nemohla nic vědět o kriminálním původu zlata. Toto rozhodnutí ostře kritizoval profesor trestního práva Mark Pieth.
Švýcarsko útočištěm zločinců?
Prokuratura nicméně naznačila, že brzy jednu obžalobu přeci jen vznese. Čelit jí má Alieu Kosiah, bývalý vůdce liberijských rebelů ze skupiny ULIMO, jenž se po občanské válce ve své vlasti usídlil ve Švýcarsku. V roce 2014 jej zatkli v Bernu pro podezření z válečných zločinů z let 1993 až 1995.
Dalších 12 vyšetřování vede prokuratura proti neupřesněným občanům Sýrie, Iráku, Bosny, Burundi a Súdánu.
K zatím poslednímu odsouzení za válečné zločiny došlo ve Švýcarsku v roce 1999. Čtrnáctiletý trest vězení tehdy dostal bývalý rwandský starosta Fulgence Niyonteze, jenž se provinil během genocidy ve Rwandě v roce 1994.
Po ní uprchl i s rodinou do Švýcarska, kde v roce 1995 získal azyl. O rok později jej však zatkli a soud v rozsudku napsal: „Je ve veřejném zájmu ukázat, že Švýcarsko není pro takovéto zločince útočištěm.“
