Takovou škálu emocí asi na žádné jiné fotografii nenajdete. Blonďatý chlapec zcela vlevo se zubí od ucha k uchu, dívka pod ním nevěřícně vraští obočí do fotoaparátu. Zoufalá žena uprostřed pláče, vzadu se tísní několik výrostků a s napjatým výrazem se snaží zahlédnout krvavou scénu vepředu.
Na snímku pořízeném v říjnu 1941 v newyorské čtvrti Williamsburg ji ovšem nevidíme. Tělo dvaadvacetiletého gamblera, kterého na křižovatce v jeho fordce kdosi střelil do srdce a do hlavy, leží na chodníku mimo záběr. Fotografa místo mrtvoly zajímají malí čumilové, kteří se na nešťastníka seběhli podívat.
Z popisky je zřejmé, že plačící žena je teta zavražděného, pod ní vidíme jejího syna, jak tahá za vlasy holku s očima vypoulenými zvědavostí – nebo možná bolestí. „Jeho teta plakala, ale rošťáci ze sousedství si tu show pořádně užívali a jen se hrnuli na místo, kde právě zastřelili druhořadého gaunera,“ líčil později Weegee okolnosti vzniku fotky, kterou nazval „Jejich první vražda“.
V jedné nejslavnějších fotografií fantoma newyorských nocí je zároveň zakódovaná jemná ironie. Dav malých čumilů totiž zvěčnil notorický čumil, který šmíráctví povýšil na umění a díky své neúnavnosti obyvatelům New Yorku ukázal odvrácenou tvář jejich města.
Narodil se v roce 1899 jako Usher Fellig do židovské rodiny v Zoločivu (dnes Ukrajina). V deseti letech odešel s rodiči do Ameriky a nechal si změnit křestní jméno na Arthur. O čtyři roky došlo na osudové setkání, když se na ulici nechal zvěčnit pouličním fotografem. Okamžitě věděl, že právě tímto se chce živit.
Jako nadšený samouk si pořídil poníka a primitivní aparát fungující na principu ferrotypie a na ulici nabízel své služby rodičům, kteří toužili po laciné podobence svého dítěte v jezdecké póze. Fotil i pro pojišťovny a zásilkové obchody a časem si vysloužil místo v laboratoři agentury Acme Newspictures.
 |
V jejích kancelářích také často přespával, když zrovna neměl na nájem, a byla to jeho zásluha, že agentura měla před konkurencí náskok. Vymyslel totiž způsob, jak filmy posbírané na ulicích od fotografů vyvolat ještě v podzemce cestou do temné komory. Díky své píli nakonec dostal povolení, aby pro agenturu začal sám fotit.
V polovině třicátých let se ovšem vydal na volnou nohu. Jeho ambicí bylo být všude jako první. Ve svém staromládeneckém bytě si nechal nainstalovat zvonek napojený na hasičský alarm a jako první fotograf v New Yorku získal povolení, aby si do svého chevroletu mohl nainstalovat policejní radio. Občas se tak stávalo, že na místě činu byl ještě dřív než muži zákona.
Mrtvola Roye Bennetta, kterého policie zastřelila při pokusu o loupež v lahůdkářství na Šesté Avenue.
On sám s oblibou tvrdil, že má telepatické schopnosti. Odtud podle něj také pocházela jeho přezdívka: Weegee zní v angličtině skoro stejně jako ouija, čili spiritistická tabulka pro komunikaci s duchy. Pravda je ovšem prozaičtější: Weegee je nejspíš zkomoleninou „squeegee boy“, jak se v novinové hantýrce označovali asistenti v temné komoře.
Mezi jeho hlavní odběratele patřily bulvární deníky, jako byl World-Telegram nebo Daily News. Každý den dodával snímky rozstřílených gangsterů v Little Italy, policejních razií na transvestity, prsatých showgirls, bujarých večírků v Harlemu, ale i párů osahávající se v kině.
Neúnavný slídil je fotil na infračervený film, jindy však k okukování milenců fotoaparát ani nepotřeboval. Se svým šoférem často jezdil do nevěstince na Upper West Side, kde byly ve zdech vyvrtány díry a Weegee skrze ně spolu s bordelmamá sledoval svého řidiče při pohlavním styku.
Občas si realitu uměle vylepšil. Jednou v baru přemluvil podnapilou ženu, aby s ním za lahev laciného vína šla na zahájení sezony v Metropolitní opeře. Pak ji vyfotil přesně ve chvíli, kdy kolem ní procházely vyšňořené příslušnice newyorské smetánky. „Počet jejich diamantů ji ohromil, šperky ověšené dámy ovšem měly oči jen pro Weegeeho cvakající aparát,“ stojí v popisku k snímku z válečného roku 1942.
Jindy zase kreativně upravoval názvy fotek, aby vypadal jako lepší člověk. To je například případ snímku zoufalé ženy oplakávající své děti, které právě uhořely v jejím brooklynském bytě. Zatímco na jeho první výstavě nesla název „Pečínka“, v jeho první monografii už byla pojmenovaná „Plakal jsem, když jsem to fotil“. Jeden kritik později poznamenal: „Ne, Weegee, neplakal jsi. Jinak bys to nevyfotil.“
Henrietta Torresová a její dcera Ada sledují požár svého bytu, ve kterém uhořely její děti. Weegee původně tuto fotku nazval „Pečínka“, ale později ji pojmenoval „Plakal jsem, když jsem to fotil“.
Tou dobou už byl sám celebrita a jeho syrové fotky nočního života se dostaly do hledáčku milovníků umění – jeho první výstava nesla název „Vražda je můj byznys“. Jeho snímky začalo sbírat Museum of Modern Art, vydal několik knih, poklonu mu skládali velikáni americké fotografie jako Alfred Stieglitz.
Po válce už to ale nebylo ono. Nechal se zlákat do módního časopisu Vogue, několik let pracoval v Hollywoodu, na cestách po Evropě koketoval se soft pornem. Nesmírné množství času věnoval zdeformovaným karikaturám slavných lidí, jako byla Marilyn Monroe, Salvador Dalí nebo Dwight Eisenhower. Umřel na Vánoce 1968 na mozkový nádor.
Celoživotní bordelář s nekonečnou chutí na pastrami po sobě zanechal obrovskou pozůstalost. V archivech The International Center of Photography je uschováno pět set krabic s jeho fotografiemi. Dnes mají obrovskou sběratelskou hodnotu, vždyť už dva roky po jeho smrti se fotka nazvaná „Jejich první vražda“ prodala za 12 600 dolarů.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Frajere, do naha! Momentka rozvášněných žen vystihla české devadesátky Krvavá vernisáž. Pohlédl střelci do tváře a vyfotil vraždu velvyslance Pach Dachau smyla v Hitlerově vaně. Jak se z modelky stala válečná fotografka Chorý opilec? Kdepak! Křepčícího Jelcina zvěčnil kronikář kolapsu Ruska Krvavá lázeň v bazénu. Jak si Maďaři vyřizovali se Sověty účty za okupaci |
