„Malý sál je k prasknutí přeplněn mladými ženami i nezletilými dívkami. Klopýtají na vysokých jehlových podpatcích a očima magnetizují polonahého muže na pódiu. (...) Striptér pomalu odhazuje i kalhoty a zůstává jen ve slipech. ‚Jó, jó!‘ křičí rozhicované ženy...“
Na striptýzovou diskotéku v kulturním domě obce Hrdly na Litoměřicku z Prahy zamířila reportérka Cosmopolitanu Adéla Knapová po boku s úspěšnou fotografkou Danou Kyndrovou. Psal se rok 1999 a dámy pro v Česku nový ženský časopis přijely dokumentovat mistrovství republiky v pánském striptýzu. V porotě tam zasedla i nejuznávanější česká pornoherečka Paula Wild. Knapová pak strhující podívanou čtivě zachytila v dobové reportáži.
„Nevnímají jedna druhou, jejich pozornost je upřena k profesionálnímu striptérovi, který se právě chystá odložit poslední kousek oděvu za asistence jedné z návštěvnic. Ta se jako zhypnotizovaná dotýká striptérova těla, a když ji svlečený muž posílá z pódia pryč, nechce se jí a stále se ho drží. Ostatní ženy k němu vztahují ruce a ječí.“
„Byla jsem v šoku. Z toho, jak se dovedou vytočit a jak je tam ten, kdo to řídil, dokázal úplně rozvášnit. Ženský jsou neskutečně emocionální.“
Fotografka Dana Kyndrová
Ve skromném sále se kolem půlnoci tísnila přibližně tisícovka žen a dívek. Některé v podnapilém stavu odhodily svršky. Jednu z nich muž s uměleckým jménem Romeo vytáhl k sobě na pódium, aby mu pomohla zbavit ho přebytečného oděvu. Dívka se však očividně nechala unést natolik, že Romea začala uspokojovat ústy. Vyexpedovat ji zpátky do publika se podařilo teprve po dvaceti sekundách. „Ona mi ho klidně vykouřila. Na pódiu,“ žasl po představení Romeo v zákulisí.
„Ty ženský jsou šílený. Vůbec jsem neslyšel hudbu a rytmus. To jsem ještě nezažil. Tak řvaly a tleskaly, že nic jiného nebylo slyšet,“ komentoval v šatně zase jiný už úplně nahý striptér.
A reportérka ani fotografka se nestačily divit. Řev vzrušených návštěvnic v minišatech byl nesnesitelný. Bláznivě poskakovaly, rukama máchaly nad hlavami a tleskaly. Jiné držely sklenky s červeným vínem. „Zdá se, že některé rozvášněné dívky při pohledu na extrémně vyvinutého muže omdlí,“ shrnula Knapová.
Na film, bez blesku a černobíle
„Byla jsem v šoku. Z toho, jak se dovedou vytočit a jak je tam ten, kdo to řídil, dokázal úplně rozvášnit. Ženský jsou neskutečně emocionální,“ vzpomíná Kyndrová, která dění pozorovala ze všech možných úhlů a podívala se i do zákulisí.
Dana Kyndrová
|
„Sápaly se na pódium a já jsem se s těmi kluky, co tam pracovali, bavila. Říkali mi: ‚Hele, když děláme jenom Ladies party, kde nejsou vůbec chlapi, ty ženy se svlíkají. Úplně se rozvášní.‘ Navíc byly samozřejmě namazaný,“ dodává.
Zkušené dokumentární fotografce nezvyklou zakázku nabídla šéfredaktorka Cosmopolitanu. „Dala jsem si podmínku, že jedině na film a černobíle, protože jsem věděla, že ty snímky použiju i do svého projektu Žena. A dohodly jsme se. Byla to v podstatě propagace, takže jsme se dostaly i do zákulisí,“ popisuje Kyndrová.
Na film celou svoji kariéru fotila nejradši. „Nemám ráda blesk. Ne že bych byla úplně proti, ale narušuje to atmosféru. Takže když jsem fotila tenhle striptýz, bylo to strašný. Chlapi na tom pódiu blbli a v poslední fázi, kdy se svlíkli, se najednou světlo ztmavilo. S dnešní technikou by to nebyl problém, ale tehdy jsem se úplně děsila, jestli vůbec něco zvládnu.“
Divoké devadesátky nevystihla pouze rozjařená dívka pod rozkrokem neznámého svalovce na nejznámější fotografii série z Hrdel. Unikátní je podle fotografky i kontrast s dnešní dobou. „V současnosti by to bylo už strašně těžký se k podobný akci s foťákem dostat. Lidi jsou dneska na to focení obličejů citliví,“ myslí si.
Podle Kyndrové by v Praze možná akce podobného typu v druhé polovině devadesátek ani neprošla. Do malé vsi na pravém břehu Ohře se však tehdy sjela celá republika. „Všichni to tam brali tak nějak normálně,“ říká. A podobný přístup, jen k fotografii, zastává i Kyndrová sama.
Fotografka porodů i smrti
Živé snímky z devadesátkové diskotéky zařadila do svého projektu Žena mezi vdechnutím a vydechnutím, na němž pracovala skoro třicet let. Do cyklu, jehož název inspirovalo dílo Františka Hrubína, zařadila sto fotografií. V celkem sedmi oddílech zachytila dospívání, mateřství a rodinu, zábavu, práci, erotiku, víru i stáří. Nebála se nafotit pro dnešní publikum až „naturalistické“ výjevy jako porod nebo umírání.
S focením začala v osmnácti letech v africkém Togu, kde její otec trénoval volejbal. V roce 1976 sice své fotografie představila na první autorské výstavě v galerii FOMA na Jungmannově náměstí, profesionální fotografka se z ní však stala až po revoluci. Ještě na začátku devadesátek se živila jako učitelka jazyků.
„Nejdřív jsem byla na strojní fakultě a v roce 1990 jsem odešla na AMU, kde jsem učila všemožný umělce francouzštinu. O dva roky později jsem dostala nabídku, jestli bych se nezúčastnila žádosti o stipendium v Bernu. A tak jsem dumala, jaký projekt bych vymyslela,“ odpovídá Kyndrová na otázku, proč si předsevzala fotografovat zrovna ženy.
„Rozhodla jsem se zpracovat obecný rysy ženy. Napsala jsem, že budu porovnávat socialistickou a kapitalistickou ženu. A vybrali mě,“ popsala.
Začátkem roku 1993 odjela do Švýcarska, na projektu pracovala i ve Francii a Anglii. Celý cyklus vystavila před dvaceti lety na Staroměstské radnici v Praze, snímky navíc vydala i knižně. Kyndrová slavnou sérii vystavovala ještě několikrát, například v Madridu, Moskvě, Istanbulu nebo New Yorku. A reakce se různily.
„Museli jsme to sundat v pěti místech světa“
„Ženu jsem vystavovala i letos v květnu v Aténách, kde visela jenom polovina, asi padesát fotek. Tuhle (Ladies Party z Hrdel) bych si tam vystavit netroufla. Pamatuju si, že jsme ten projekt sundávali třeba v Holandsku, protože to bylo v nějakým domě, kam chodily děti. Celkem jsme ho museli sundat asi v pěti místech na světě,“ říká fotografka.
Na „obscénní“ výjevy si podle ní stěžovala i jedna průvodkyně, která instalaci míjela s cizinci právě na Staroměstské radnici. Výstavu v Opavě asi před deseti lety zase uvaděč zahájil slovy, že fotografie vypadají, jako kdyby je nefotila žena.
„Začala jsem se strašně smát a ptala jsem se, čím to má být. Měly by být všechny fotky snad idylický?“ táže se pobaveně fotografka. S podobným předsudkem se ovšem setkala ještě několikrát. „Je to asi mojí povahou, že se na iks věcí dívám s takovým cynismem, možná srandou,“ vysvětluje.
Výstava fotografií Dany Kyndrové poprvé v Řecku![]() |
Nadhledu se prý naučila během jiného projektu 90. let na Podkarpatské Rusi. „Pamatuju si na situaci, kdy jsem se ocitla v rodině, kde umřela babička. Šli jsme na pohřeb, kde byla klasicky otevřená rakev a všichni si k ní stoupali. Celá rodina mě prosila, ať je vyfotím. A v tu chvíli jsem si uvědomila ten rozdíl, jak my jsme tady tak deformovaný, že smrt úplně vytlačujeme. Přece to patří k životu.“
Velmi ji ovlivnila také slova kunsthistoričky Anny Fárové, ke které chodila na konzultace a jež jí poradila, aby se po gymnáziu nehlásila na fotografii na FAMU. Byla přesvědčená, že Kyndrová dokáže fotit i bez školy. „Podstatné je, jak to vyfotíš. Ten tvůj přístup. Můžeš fotit všechno, ale záleží, jak k tomu přistoupíš,“ říkala jí Fárová.
I díky dobrému výběru vysoké školy a znalosti jazyků později v životě Kyndrová pokračovala především jako průvodkyně. K cizím řečem ji, stejně jako k fotoaparátu, přivedla matka slovy: „Nejmenší prostitucí s režimem budou jazyky. A až se to tu jednou změní, budou se ti hodit.“
A měla pravdu. Během průvodcovské kariéry tak Kyndrová se znalostí ruštiny a francouzštiny jezdila do Arménie, Gruzie, Kyrgyzstánu, Ruska a především Afriky. „Toho, že jsem nešla na FAMU, jsem nikdy nelitovala,“ říká nyní osmašedesátiletá dáma. „Uživit se jenom fotografováním bez projektů s granty by bylo těžký,“ dodává.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Krvavá vernisáž. Pohlédl střelci do tváře a vyfotil vraždu velvyslance Pach Dachau smyla v Hitlerově vaně. Jak se z modelky stala válečná fotografka Chorý opilec? Kdepak! Křepčícího Jelcina zvěčnil kronikář kolapsu Ruska Krvavá lázeň v bazénu. Jak si Maďaři vyřizovali se Sověty účty za okupaci Den, kdy skončila prohibice. Velkou americkou žízeň uhasil až Roosevelt |