Gaziveren je ospalá vesnička, kde se obyčejný turista nemá moc důvodů zastavovat. Dva obchůdky, mešita, dva kilometry k moři a všude kolem nekonečné sady pomerančovníků a citronovníků. Ne náhodou se tomuto úrodnému kraji na severním úpatí pohoří Troodos přezdívá „ovocnářství Kypru“.
Právě zde přesně před šedesáti lety vznikla fotografie, která se stala symbolem rozděleného ostrova. Je na ní žalem zdrcená žena jménem Nevcihan Olusumová, jež se právě dozvěděla o smrti svého manžela, tureckého chovatele ovcí.
Don McCullin později vzpomínal, jak pod ovocnými stromy viděl mrtvoly tureckých vesničanů povražděných řeckými bojůvkami. „Té ženě právě řekli, že v sadu našli i jejího manžela. Její syn k ní natahuje ruce. Šílené na tom je, že tehdy mi to přišlo vzrušující,“ poznamenal slavný fotograf v rozhovoru pro portál Another Man.
Snímek pořízený deset let před tureckou invazí a rozdělením Kypru na severní a jižní část vznikl čtyři roky poté, co ostrov ovládaný po tři staletí osmanskou říší a pak Británií získal nezávislost. Většinoví Řekové a Turci, kteří tvořili asi jen pětinu obyvatelstva, tehdy uzavřeli dohody o sdílení moci.
Řečtí nacionalisté ovšem dál snili o enosis (tedy připojení k Řecku) a když prezident Makarios navrhl ústavní změny v neprospěch Turků, tlakový hrnec napětí vybuchl. Během tzv. krvavých vánoc roku 1963 řecké milice vpadly do tureckých čtvrtí a vesnic a pobily přes 360 lidí. Třicet tisíc lidí se ocitlo na útěku.
 |
Ankara poslala nad Nikósii stíhačky a vážně zvažovala intervenci, od níž ji odradil až ostrý vzkaz Lyndona B. Johnsona. Chaos na strategicky umístěném ostrově, na kterém jsou umístěny dvě velké britské základny zajišťující zpravodajské pokrytí Blízkého východu, nebyl uprostřed studené války v zájmu Západu.
Narychlo bylo dohodnuto příměří a Rada bezpečnosti OSN na ostrov vyslala mírovou misi, aby pomohla Britům zjednat pořádek. Velitel 44. výsadkářské brigády generálmajor Peter Young tehdy vzal do ruky tupou zelenou pastelku a na mapě Nikósie nakreslil čáru rozdělující město na řeckou a tureckou část. Jeho „zelená linie“ platí dodnes.
Násilí ještě několik měsíců pokračovalo. Don McCullin tehdy na Kypr dorazil jako fotograf nedělníku The Observer a za svůj snímek získal World Press Photo. Docela slušný počin na osmadvacetiletého začátečníka, pro něhož to byl první výjezd do válečné zóny. Jeho slavná fotka z „Afroditina ostrova“ je díky své kompozici občas srovnávána s díly velkých malířů.
„Z žalu truchlící ženy vyzařuje síla náboženské scény. I kdyby ji McCullin namaloval, nemohl by ruce na obrazu lépe naaranžovat – především synovy ruce. Druhá plačící žena, která hledí stejným směrem, je ztracena ve svém vlastním žalu a dotváří scénu společného zoufalství. I po těch dekádách je to nepochybně velmi naléhavá fotografie,“ píše portál Design Observer.
Na Falklandy ho nepustili
Jeden z nejslavnějších válečných fotografů dvacátého století se narodil v roce 1935 v Londýně do velmi nuzných poměrů. O tátu přišel, když mu bylo třináct. Protože po válce strávil pár měsíců na střední uměleckoprůmyslové škole, šoupli ho na vojně k fotografům. Jenže neprošel teoretickými testy, a tak z něj udělali asistenta v temné komoře.
Během vojenské služby v Nairobi si za třicet liber koupil dvouokou zrcadlovku Rolleicord, jenže záhy po návratu domů o ni dočasně přišel – musel ji dát do zastavárny, aby jeho máma měla na uhrazení dluhů. A pak udělal fotku, která mu změnila život.
V roce 1958 se potloukal po severním Londýně a v jednom rozbombardovaném baráku nafotil gang výrostků, kteří si říkali The Guvnors. Byli to jeho bývalí spolužáci, již se pro společný portrét navlékli do nedělních obleků. Gang se později připletl do bitky, při které byl ubodán policejní strážník, a McCullin fotku nabídl do novin. Vysloužil si práci pro The Observer.
Začala tak obdivuhodná kariéra muže, jenž dokumentoval válečné konflikty a katastrofy po celém světě. Chodící kostry v Biafře, krutou radost maronitských dětí nad mrtvolou palestinské dívky v Libanonu, do prázdna zírajícího amerického vojáka otřeseného explozí ve Vietnamu, severoirského katolíka číhajícího na britské vojáky a umouněné tváře londýnských bezdomovců uprostřed chandry britských sedmdesátek.
McCullinovy snímky se z typické válečné fotoprodukce vymykají empatií k obyčejným lidem. Možná i proto mu britská vláda na počátku 80. let odmítla udělit akreditaci pro práci na Falklandech – obávala se, že by jeho syrové fotky narušily oficiální linii o vlasteneckém tažení proti argentinskému agresorovi.
Dnes osmaosmdesátiletý fotograf občas říká, že ze všech těch explozí, které během své kariéry zažil, částečně ohluchl. V roce 1970 o vlásek unikl smrti v Kambodži, kde po něm začal střílet příslušník Rudých Khmerů. Kulka z kalašnikova se ale zasekla v jeho masivní kovové zrcadlovce Nikon F, což japonský výrobce do dnešních dnů využívá k propagaci.
McCullin o sobě vždy tvrdil, že je jen fotograf, přívlastek „válečný“ odmítá používat. Portrétoval například i Beatles během nahrávání jejich slavného Bílého alba, pro Antonioniho film Zvětšenina pořídil znepokojivé fotky milenců dovádějících v parku.
Ukázal ruce od židovské krve a dav jásal. Hrůzný lynč pošpinil Oscary |
Na počátku devadesátých let jako první fotograf v historii obdržel z rukou Alžběty II. Řád britského impéria. Po letech vandrování se usadil v Somersetu a začal fotit krajinu. Ještě před šesti lety se ovšem nechal přemluvit a na stará kolena vyrazil do syrské Palmýry, aby zdokumentoval barbarství Islámského státu.
Fotožurnalismus, jak ho více než tři dekády dělal on, je podle něj dávno mrtvý. Média od nástupu Ruperta Murdocha zajímají jen celebrity a drby. V rozhovorech připouští, že vzpomínky na válečné hrůzy ho pronásledují dodnes.
„V roce 1969 jsem v Biafře vstoupil do školní budovy a spatřil jsem šest set umírajících dětí. Nohy je neunesly. Padaly a umíraly přímo přede mnou. Zní to, jako kdybych byl úplný blázen, jako kdybych si to vymýšlel. Ale ono se to stalo. Mám fotky, které to dokazují,“ řekl před dvěma lety deníku The Guardian.
