Předřečník, vlastně předkřičník, a mladý politik mládežnické odnože Svazu pro lidové hnutí (UMP), třicetiletý Fabien de Sans Nicolas, hřímá v pařížském koncertním sále Zenith.
"Chtěli nám mladým namluvit, že máme problém s Nicolasem." "Húúúúú!" ozývá se na protest. "Chtěli nám namluvit, že Nicolas má problém s mladými!" "Húúúúú!" "A to, že jste tady, je důkaz, že to není pravda!"
V kotli to vře. Přijelo jich na osm tisíc. Jsou jeho a po tomto projevu budou snad navždy. V sálu to duní. Sarkozy, budoucí možný prezident, se blíží. Světelné efekty rozjasňují kouřovou clonu, zní rock a bubny, drsní tanečníci v džínách a tričkách přeskakují zábradlí. Vlna energie se valí k pódiu. Sarkozy je blízko!
Do sálu Zenith ve východopařížském Parc de la Vilette, kde si podávají dveře hvězdy francouzské i světové populární hudby, za ním přijeli z celé Francie. Často v autobusech polepených Sarkozyho fotografiemi. Je jim šestnáct a víc, někteří jsou studenti, někteří jsou podle prstýnků už i ženatí, a dokonce i jejich rodiče tu jsou. A lidé všech barev - bílí, hnědí, černí, žlutí. Na žádného Sarkozy nezapomene.
Všechno organizuje stranická základna, mladých je ve svazu na 15 tisíc. Socialisté obdobnou mládežnickou organizaci nemají, Ségolene Royalová stále zůstává krok za Sarkozym.
„Nicolasi, jsi naše budoucnost!"
Pár lidí už se na pódiu vystřídalo a všichni soutěží ve velkých slovech. "Nicolasi! V tobě jsou všechny naše naděje, budoucnost! Nicolasi, chci ti říct ve jménu mládeže, že uděláme vše, abys vyhrál!" volá Fabien z pódia. Stejně nadšeně a divoce jej na plátně překládá tlumočník do znakové řeči.
A to už je dav v transu. Na obrazovkách se v rockovém rytmu střídají poskládané černobílé snímky Sarkozyho mezi mladými, mezi dělníky, učiteli, s přilbou na stavbě, mezi zemědělci, zelináři. Prezident všech. Je tam i koláž Sarkozyho vedle bývalých prezidentů.
V tuto chvíli "Papinův hrnec" hrozí, že vybuchne. Přivítejte všichni toho, na koho čekáme! Hudba zjemní, zní to jako majestátní příchod podle Pána prstenů. Dlouhý potlesk. Dvě hodiny odpoledne a pár minut. Sarkozy se vážně rozhlédne. Je tu šest tisíc míst k sezení. Všichni ale stojí.
"Mí drazí přátelé," začíná mítinkovou show a hlediště nadšeně tleská. "Jste mladí a to je štěstí. Jednou to pochopíte. Mít život před sebou je výsada. Nedovolte, aby vám ji kdokoliv vzal!"
Mluví o tom, co je jim blízké. Cituje Rimbauda, jak mu šampaňské v sedmnácti letech stoupá do hlavy a sní. "Také sněte, protože smyslem dospělého života je plnění snů z mládí!" Slibuje, že jako prezident dá lidem možnost realizovat své sny, svobodu, samostatnost.
"Sám chovám velké sny. Politikovi beze snů nevěřte! Sním o Francii, kde každý najde své místo ... kde budoucnost nebude hrozbou, ale příslibem," vykresluje růžovou budoucnost.
Ve francouzské prezidentské kampani během hodinového proslovu samo sebou nesmí chybět svoboda, rovnost a bratrství. "Nevyšly z módy a nesmějí být jen vytesanými hesly na francouzských radnicích!"
Po Rimbaudovi přijde na řadu Baudelaire a pak Johanka z Arku. "Není pravda, že mladý člověk se nemůže brát vážně. Ona to myslela vážně, když ve svých devatenácti letech stála před svými soudci," pokračuje v hrdinských připomínkách.
Sarkozy se mění v učitele morálních hodnot za gradujícího potlesku a křiku rozvlněného hlediště. Mluví o práci a chce ji pro všechny. Vyhlašuje Marshallův plán a hodlá zavést civilní půlroční službu. Chce zrušit 35hodinovou pracovní dobu, protože znamená méně peněz a krade pracovní místa, jak tvrdí. Lid bučí, taky se mu tyto socialistické výdobytky asi nelíbí.
Od Martina Luthera Kinga k Palachovi
Zmíní se o nepokojích na předměstích a najednou už nemluví o vystěhovávání přistěhovalců, které dosud jako ministr vnitra propagoval. "Nemůžeme milovat zemi, kterou jsme se naučili nenávidět! Chci každému mladému občanu Francie vrátit hrdost být Francouzem," hřmí. Pak připomíná černého pastora Martina Luthera Kinga a jeho sen o tom, že jednoho dne si všichni budou rovni. "Když mohl proměnit Ameriku, proč ne Francii?"
"Chci Francii proměnit v zemi života a radosti." Dostává se mu potlesku, o jakém se žádnému českému politikovi ani nesnilo. Ale pak přichází chvíle, kdy se i české srdce zatetelí.
"Dokážeme ji změnit. Tak jako česká mládež při pražském jaru! Nikdo nezapomněl na Jana Palacha! Můžete změnit svět, když si nenecháte ukrást své sny!" burácí elegán Sarkozy z pódia.
Dav je jeho. Gesta i slova mu věříte. I v tom druhá v řadě, socialistka Ségolene Royalová, pokulhává. Zvoláním "Vive la République! Vive la France!" se "Sarko" loučí.
Pódium se zalidní, je čas na hymnu. Držíme se za ruce a zpíváme Marseillaisu. Nad hlavy se rozletí balonky v barvách trikolory. Sarkozy odchází davem.
Při potřásání rukama ho zastaví místní populární hvězda, zpěvák arabského původu Faudel, a do mikrofonu mu říká: "Nicolasi, díky, vrátil jsi mi chuť poslouchat politika! Všechno nejlepší tobě i celé tvé rodině!"
Diskotéka začíná, hudba duní. Volby jsou za měsíc.
