„Začala válka,“ pamatuje si patnáctiletý Andrij matčina slova. Bylo 24. února, první den ruské invaze. V Černihivu nedaleko ruských a běloruských hranic už slyšeli sirény a výbuchy. Rodina se proto rozhodla z města odjet na chalupu ve vesnici o pár kilometrů jižněji.
Tam se matka i s dětmi schovala, zatímco otec Anatolij odjel zpět bránit své město. Doufal, že na chalupě budou děti i jeho žena v bezpečí. A také byli, ale jen první dva týdny války. Pak ruské tanky dojely i do Ivanivky. Černihivská oblast patří k nejvíce ostřelovaným částem Ukrajiny a vedou skrz ní cesty z Ruska do Kyjeva.
Andrij vzpomíná na zvuk roztříštěných oken, střelu na dvoře. „Slyšet přijíždějící tank bylo děsivé,“ líčí. Nakonec vtrhli Rusové i do domu. Rodina se v té době schovávala ve sklepě. „Potom, co našli spíž, jsme na ně začali křičet, že jsme civilisté. Vyhrožovali nám s granátem v ruce, tak jsme vylezli ven,“ říká pro Rádio Svobodná Evropa s tím, že jim vojáci zabavili telefony a prohlédli si zprávy i kontakty.
Pak Ukrajincům řekli, aby vyndali SIM karty. Ty pak zničili, stejně jako samotné mobily. Rozbili je pažbami svých pušek. Rozmlátili prý všechno, celou chalupu. Andrij s příbuznými proto další noc strávil u sousedů.
Znásilnili mě, zatímco syn vedle plakal. Zločiny Rusů se derou na světlo |
Nakonec mohly dvě rodiny včetně té Andrijovy díky vyjednávání jednoho z místních odjet zpět do Černihivu. Vojáci jim slíbili, že jim nic neudělají. Do města už však nedorazili. Andrij si ještě vybavuje, že na něm v autě někdo seděl a že na cestě viděl seno. Po pár minutách zahlédl „žlutý záblesk“.
Vyletěl z auta, začalo mu zvonit v uších. Vůz, ve kterém se svými blízkými jel, najel na minu. „Vojáci věděli, že je ta cesta zaminovaná,“ míní. Kromě něj přežil jen jeho bratranec. Řidič auta, jeho sestra i Andrijova matka zemřeli. Andrij má stále zlomené obě nohy. Když po chvíli přišel k sobě, v šoku a bolestech se odplazil ze silnice k nedalekému plotu.
 |
Z uší mu crčela krev. Na výjev, který tehdy Andrij spatřil, už do smrti nezapomene. „Otočil jsem se a uviděl mámu, jak leží a hoří. Ještě v tu chvíli žila. Škubala nohou,“ říká z nemocniční postele ve Lvově, kam ho o několik dní odvezl jeho otec.
Krátce po nehodě Andrije i druhého chlapce našli obyvatelé blízké vesnice a na improvizovaných nosítkách z povlečení je odnesli do bezpečí. K lékaři se dostali až díky pomoci ukrajinské armády, která zajistila, že je na okraji obce mohla naložit sanitka. Tělo matky leží už třetí týden v márnici, Andrij s Anatolijem ho kvůli nekončícím bojům stále nemohou pohřbít.
Rusové sice prohlašují, že se od Černihivu i metropole Kyjeva stáhnou, podle gubernátora černihivské oblasti tomu však realita stále neodpovídá. Ještě začátkem tohoto týdne podle něj přicházely útoky každých deset až patnáct minut a „bezpečná cesta ven“ z města neexistuje.
Rusové neodcházejí, dál usilují o Kyjev a Černihiv, tvrdí ukrajinská armáda |
Andrij vnímá jako „prosté štěstí“, že přežil. Bolest na duši i na těle dnes zahání hrou na kytaru. „Nějakým kouzelným zázrakem žiju a v nemocnici se o mě starají, dávají mi najíst,“ poznamenává s tím, že mu otec ke smrti matky i ostatních válečných obětí řekl, že jsou „cenou, kterou platíme za naši nezávislost“.
„Jsme připravení ji zaplatit. Nic není zadarmo. A pokud Rusko chce být totalitní země a chce se znovu stát Sovětským svazem, tak klidně. Ale nás nedostanou,“ dodává odhodlaný Andrij.
Andrij popisuje útěk z Černihivu:
