Ruskem posledních dní hýbe zatčení Ivana Golunova, novináře investigativního serveru Meduza. Ani protežované Petrohradské ekonomické fórum se tématu nevyhnulo a nedokázalo je zastínit. Případ byl bizarní, byť pro někoho, kdo se ruské politice věnuje dlouhodobě, nijak překvapivý.
Ivana Golunova zatkli na základě obvinění z pokusu o distribuci drog. Policie předložila „důkazy“ v podobě fotografií z údajného místa činu, přičemž okamžitě vyšlo najevo, že jen jedna z nich skutečně pocházela z Golunovova bytu. Soud na novináře uvalil domácí vězení. Až potud vše probíhalo na ruské poměry standardně.
Netypická byla reakce veřejnosti. Petici za novinářovo propuštění podepsalo přes sto tisíc lidí, konaly se jednočlenné (z důvodu ruského zákonodárství) demonstrace na jeho podporu, na 12. června byla svolána velká demonstrace do Moskvy.
A na jeho podporu vystoupili nejen „notoričtí opozičníci“ jako Alexej Navalnyj, ale i lidé režimu loajální. Pochybnosti vyjádřily šéfredaktorka propagandistického kanálu RT Margarita Simonjan, celebrita Tina Kandelaki či šéfka Rady federace Valentina Matvijenko.
Kreml na situaci reagoval opatrně. Mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov mluvil o tom, že chyby se dějí a že úřady mají co vysvětlovat. Více ho zajímala demonstrace 12. června, která dle něj ohrožovala slavnostní atmosféru Dne Ruska.
Svůj standard si udržel jen prezident Čečenska Ramzan Kadyrov, který kritiky odsoudil, stejně jako organizátoři koncertu u příležitosti zmíněného svátku, kteří preventivně zrušili vystoupení skupiny Mašina vremeni. Báli se, že by její lídr, Andrej Makarevič, promluvil o Golunovově případu.
Všeobecně zavládla úleva, když bylo oznámeno, že je Ivan Golunov propuštěn na svobodu. Podle mnohých ukázala občanská společnost svoji sílu.
U soudu bez šance
Obavy Kremlu z demonstrace či jen promluvy jednoho zpěváka na větším shromáždění lidí (které navíc nebylo možné zakázat vzhledem k tomu, že jde o oficiální akci) ukazují, že ruský režim si ani zdaleka není tak jistý sám sebou. Situace opravdu hrozila projevy nespokojenosti srovnatelnými, ne-li většími, s rokem 2011–12. Fakt, že v Rusku rostou protestní nálady, že stále více lidí vyjadřuje svoji ochotu jít do ulic a že pozice prezidenta Vladimira Putina není až tak pevná, zaznamenávají sociologické agentury a instituty, ať již Levada centrum, považované za nezávislé, nebo VCIOM či Výbor občanských iniciativ, které mají k oficiální moci blízko.
Rusko pustí investigativního novináře Golunova. Předtím dostal výprask |
Propuštění Ivana Golunova je tak spíše taktickým tahem než vítězstvím spravedlnosti. Ukazuje na slabiny režimů „pevné ruky“. Ty kolem sebe šíří auru akceschopnosti. Problém je, že co je na začátku možná výhodou, se brzy stane nevýhodou. V takto nastaveném režimu je každý jednotlivý činitel jeho představitelem, kritizovat jej znamená kritizovat prezidenta. Proto místní činovníci získávají pocit beztrestnosti.
Kontrola zezdola nefunguje, protože je považována za opoziční činnost a je s ní tak i patřičně nakládáno. Rusko pro to má několik nástrojů. Pokuty za nepovolené demonstrace, zákon o zahraničních agentech a podobné velmi efektivně omezují možnosti, jak kontrolovat moc, a to i na místní úrovni. Mají ovšem omezenou platnost, jak ukázal případ v Jekatěrinburgu, kde i přes tyto nástroje musela místní moc před demonstracemi kapitulovat a odvolat stavbu chrámu v oblíbeném parku.
Volit lze, jako v Golunovově případě, i zástupná obvinění. Nezáleží na tom, do jaké míry jde o kritiku politiky a do jaké míry je předmětem kritiky zločin páchaný místní mocí či mafií za místní moc převlečenou. Případů není zrovna málo, stačí zmínit ty nejznámější. Třeba kauzu Sergeje Magnitského, který byl mimochodem odsouzen posmrtně poté, co mu ve vazbě nebyla poskytnuta lékařská péče, či známého opozičníka a jeho bratra Alexeje a Olega Navalných, kteří byli odsouzeni za zpronevěru, přestože se v jejich prospěch vyslovili manažeři údajně poškozené firmy Yves Rocher.
Ruská policie propustila novináře, jeho stoupence zmlátila a pozatýkala Ruská policie zadržela účastnici demonstrace proti úřední zvůli v souvislosti s případem zatčeného investigativního novináře Ivana Golunova. (12. 6. 2019) |
Jedno číslo mluví samo za sebe. Podle ruských úřadů je procento úspěšnosti obhajoby v případech, kdy je žalobcem stát, pouhých 0,25 procenta. Zkráceně řečeno, pokud se váš případ dostane k soudu, nemáte prakticky šanci. Šéf ruské prokuratury Alexandr Bastrykin v tom vidí kvalitu práce podřízených a srovnává to se zhruba 20 procenty úspěšných obhajob na Západě. Jak ale ukázalo zmíněné Petrohradské fórum, jeho nadšení nesdílejí představitelé byznysu a koneckonců ani část lidí spojených s Kremlem. Golunovův případ tak není projevem excesu jednotlivce, jak bude snaha vše popisovat.
A nejde o to, že zde s mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nebyl Vladimir Putin tím, kdo nařídil zatčení novináře, ale že vše bylo spíše akcí místních patlalů s cílem zakrýt své podvody. Pro Putina se nejspíš případ, až do fáze, kdy vzbudil rozsáhlé protesty, nacházel pod prahem vnímání a rozhodně z něj neměl radost. Problém je to, že autokratický systém je tak nastaven.
Proto je nutné brát úspěch s rezervou. Golunov měl jen na rozdíl od jiných štěstí v tom, že spojení absurdity případu a významu lidí, kteří za něj vystoupili, bylo natolik silné, že je nešlo ignorovat. V jiných případech tomu tak není a lidé končí na dlouhé roky ve vězení. I když to nevzbudí protesty, nezůstává to bez reakce. Schopní a vzdělaní lidé odcházejí do zahraničí, investoři přestávají vkládat peníze do ekonomiky. Navíc se dá čekat, že tento případ nebude poslední, jen se o těch dalších nejspíš nedozvíme.
12. června 2019 |
