V totalitních režimech těžko zjistíte procento podpory toho či onoho, co souvisí s politikou státu. Zjistíte, kolik lidí dává přednost Gottovi před Matuškou a kolik to má opačně, protože ani jedno z toho soudruhům nevadilo (alespoň do chvíle Matuškovy emigrace). Avšak zjišťovat to, kolik lidí podporuje politiku státu, je nepřesné, protože se lidé bojí mluvit.
Jedno kritérium však je poměrně přesné: výskyt lidí, kteří sami o vlastní iniciativě o tom začnou pochvalně mluvit, aniž by museli. Za totáče jsme nemohli nadávat na politiku KSČ, ale i ve dnech sjezdů KSČ nikdo nikoho nenutil začínat hovor na to téma a libovat si, jak to ten soudruh Husák řídí dobře. Nesměli jsme na něj nadávat, ale nic se nestalo, když jsme přišli do čekárny u holiče a zavedli řeč něco úplně jiného a režim jsme nevychvalovali, protože jsme o něm vůbec nemluvili. Když někdo přesto k tomu holiči přišel a v té čekárně ten režim chválil, byl to na beton přesvědčený soudruh. Tehdy jsem nebydlel v Praze, nýbrž na vesnici, kde jsem sousedy dobře znal. Takže se třeba stávalo, že jsem si chtěl nechat ostříhat vlasy a dvacet metrů od holičství jsem viděl, že tam jde i soudruh František V., zapálený komunista, z kterého celá vesnice měla legraci, a tak jsem během vteřiny změnil úmysl, k holiči jsem nešel a odložil jsem to na další den, abych při čekání, až na mne přijde řada, nemusel poslouchat, jak to KSČ řídí dobře a jak NATO chce třetí světovou válku.
Myslím, že v Rusku je stále hodně lidí, kteří to podporují. Například ta písmena Z, která jsou údajně na každém kroku. Na základě zkušeností z doby komunismu se domnívám, že nuceni k tomu nejsou. Dělají to v rámci svého přesvědčení.
