Dynastie Romanovců se v Rusku k moci dostala na počátku 17. století a u moci vydržela déle než 300 let. Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Alexandrovič Romanov) na trůn nastoupil v roce 1894. Za jeho vlády se Rusko potýkalo s řadou problémů, car musel čelit válkám, vzpourám i katastrofální situaci v ekonomice.
Pád carského režimu
Nespokojenost s monarchií vyvrcholila březnovými revolučními událostmi v roce 1917 (podle juliánského kalendáře, který v Rusku platil, únorovými). Moci v hlavním městě Petrohradě se chopila Prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem. Levicová opozice zároveň založila sověty, které se staly druhým mocenským centrem.
Kdo byl 17. července 1918 popravenPopraven byl Mikuláš II. (*1868), jeho manželka Alexandra (*1872), jejich pět dětí: Olga (*1895), Taťána (*1897), Marie (*1899), Anastázie (*1901) a Alexej (*1904) a všichni ti, kteří se rozhodli jít s nimi do exilu, například lékař Evžen Botkin, služebná Anna Demidová, Alexej Trupp a Ivan Charitonov. (Zdroj: Wkipedia) |
15. března 1917 car Mikuláš II. abdikoval a předal korunu svému bratrovi Michailovi. Ten ale hned následující den rezignoval, aniž by určil svého nástupce. Tím v Rusku formálně skončila vláda dynastie Romanovců. I když k definitivnímu zániku monarchie došlo až v září, kdy Prozatímní vláda proklamovala vzniku Ruské republiky v čele s premiérem Kerenským.
Prozatímní vláda poslala carskou rodinu nejprve do domácího vězení v Alexandrovském paláci v Carském Selu nedaleko Petrohradu. Z tehdejších fotografií jako by ještě nic nenasvědčovalo tomu, jak hrůzný konec carskou rodinu čeká. V srpnu kvůli blížící se bolševické revoluci byla rodina převezena do sibiřského města Tobolska.
Vězněm bolševiků
Po bolševické revoluci se podmínky věznění carské rodiny začaly rapidně horšit a v dubnu 1918 byli deportováni do Jekatěrinburgu, kde byli zavřeni v domě Nikolaje Nikolajeviče Ipaťjeva. Časem kolem domu vyrostl vysoký plot, rodina žila v nuzných a ponižujících podmínkách a čas trávila v modlitbách. Přes dva a půl měsíce směli jen na krátké vycházky do zahrady.
V červnu 1918 vstoupily do hry československé legie, které se blížily k Jekatěrinburgu. Panovaly obavy, že by mohly carskou rodinu osvobodit, a tak bylo rozhodnuto o jejím odstranění.
O popravě zřejmě rozhodl Výkonný výbor Uralu, ale s plným vědomím bolševického ústředí, tedy přímo Vladimíra Iljiče Lenina, Jakova Sverdlova (po něm neslo v letech 1924-1991 město Jekatěrinburg jméno Sverdlovsk) a Felixe Dzeržinského.
Mrazivá poprava carské rodiny
Z okolností popravy dodnes mrazí. 17. července 1918 v noci nařídil velitel strážního oddílu Jakov Jurovskij carskému lékaři vzbudit rodinu a oznámil, že budou převezeni na bezpečnější místo.
Car s manželkou Alexandrou Fjodorovnou a pěti dětmi, velkokněžnami Olgou, Taťánou, Marií, Anastázií a následníkem trůnu Alexejem, byli přemístěni do malé sklepní místnosti, do které záhy vstoupilo vražedné komando.
Jurovskij přečetl rozkaz výkonného výboru: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“
A devítičlenné komando rodinu a jejich nejbližší zasypalo kulkami. Kromě sedmi členů carské rodiny zahynuli i jejich lékař Evžen Botkin, služebná Anna Demidová, komorník Alexej Trupp a kuchař Ivan Charitonov.
Komorná a šlechtičny byly dobity bajonety. Dívky údajně nebyly zabity kulkami, protože si do korzetů měly schovat šperky, které částečně fungovaly jako neprůstřelné vesty. Komando následně šperky odhalilo a jeho členové si je rozdělili.
Těla byla následně zabalena do prostěradel a naložena na nákladní automobil na vojenské sukno, kterým neprosákne krev. Auto za noci mířilo k opuštěnému lomu v lesích.
Vymazat cara z dějin
Stopy po činu se bolševici usilovně snažili zahladit, mrtvoly převezli z původního zatopeného lomu a potom je, ohořelé a napůl rozleptané kyselinou, zakopali na dvou místech.
Ostatky, o nichž se předpokládalo, že patří carské rodině, byly poprvé objeveny nedaleko Jekatěrinburgu v roce 1978. Až v roce 1991 však byly ze společného hrobu v zasypané šachtě exhumovány a v roce 1998 byli Mikuláš II., jeho žena a tři dcery slavnostně pohřbeni v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě. Další dcera a syn byli pohřbeni později. Církev všechny členy rodiny vyhlásila za svaté a na místě vraždy carské rodiny byl vybudován Chrám Všech svatých Na krvi.
Příběh „posledního“ cara Michaila:
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvSlabý car Mikuláš II.
Mikuláš II. se narodil 18. května 1868 v Petrohradu jako nejstarší syn Alexandra Alexandroviče, ruského cara Alexandra III., a dcery dánského krále Kristiána IX. Marie Sofie Dánské, někdy udávané také jako Dagmar Dánská. Měl pět sourozenců.
Carem se stal v roce 1894 ve svých šestadvaceti letech po smrti svého otce a následující rok si po delší známosti vzal německou princeznu Alix Hessenskou, jejíž babičkou byla britská královna Viktorie. Ta po sňatku s Mikulášem přijala jméno Alexandra Fjodorovna a přestoupila na pravoslaví.
V hodnocení osobnosti posledního ruského cara se historici téměř shodují. Vládnout podle nich ani nechtěl, miloval rodinný život a pohodlí a funkci považoval za obtížnou nezbytnost. Byl slabý, nerozhodný a právě ve slabé osobnosti cara měla původ jeho chorobná podezřívavost vůči svému okolí. Svoji autoritu odvozoval od boha, kterému byl odpovědný a jeho povinností bylo střežit a zachovat nedotknutelnost této moci. Zachování samoděržaví bylo tak jediné, za co car dokázal částečně bojovat.
Život a činy posledního cara díky jeho slabé povaze prakticky ovládala dvojice šedých eminencí. První z nich byla jeho pověrčivá a panovačná manželka. Ta také přivedla k carskému dvoru samozvaného svatého muže Rasputina, který nakonec carskou dvojici zcela ovládl. Alexandra Fjodorovna viděla v Rasputinovi šanci na uzdravení následníka trůnu Alexeje, který trpěl hemofilií. Rasputin byl v roce 1916 zavražděn.
Připomeňte si Rasputinův příběh:
