Stojím na pražském autobusovém nádraží na Florenci. Přede mnou je bezmála 1200 kilometrů noční cesty napříč čtveřicí států Evropské unie. Pozemní cesta na chladný sever se jeví při nízké ceně letenek jako bláznovství, mým úkolem je však projít přes všechny hraniční kontroly, které lze při cestě do Švédska absolvovat. A není jich málo, jak se během třinácti hodin cesty přesvědčím.
Cesta na sever |
Vjezd do Německa zaznamenávám s padající tmou až několik kilometrů za hranicemi při pohledu na jednu z informačních tabulí. První zádrhel má přijít až u berlínského mezinárodního letiště. Náš autobus předjíždí vozidlo policie, zezadu vše kontroluje dodávka celního úřadu. Takto autobus navede na jedno z parkovišť. Na palubu vchází trojice zamračených lidí. Dva z nich mají na sobě vesty s označením Celní správy. Doprovází je příslušnice německé policie.
„Dobrý večer, připravte si prosím cestovní doklady,“ pronáší směrem ke střídmě zaplněnému autobusu. Následně jeden z mužů vybírá od všech pasy a občanské průkazy a odnáší je do dodávky k další kontrole. Ptám se, co jejich kontrola obnáší. Spokojit se musím se stručnou odpovědí. „Porovnáváme je s naší databází.“
Důsledná kontrola v Německu
Při následné namátkové kontrole příručních zavazadel se projevuje pověstná německá důslednost. Naneštěstí si ji mám společně s jedním dalším cestujícím vyzkoušet i já. Postupně musím otevřít všechny kapsy batohu. Veškerý obsah musí ven a já tak dávám nedobrovolně na odiv své spodní prádlo ostatním spolucestujícím. Vysvětlovat musím, k čemu je ta podezřelá lahvička s desinfekčním gelem či zda není nebezpečný balzám na rty.
Po pěti minutách osobní prohlídka končí. Ne však kontrola celková. Jeden z celníků se vrací do autobusu. Na postarší Češku volá, že potřebuje otevřít její zavazadlo uložené v zavazadlovém prostoru. Stejnou procedurou musí projít také asi padesátiletý Dán.
Po chvíli se oba vrací zpět do autobusu a s nimi i policistka. Kontrola dokladů podle všeho proběhla v pořádku. Rozohněný Dán si po konci kontroly uleví. „Zasr... fašistická policie,“ zahlásí. Celková doba kontroly – přibližně 25 minut.
Podle Martina Pokorného ze společnosti Bohemian Lines, jejíž autobusy jezdí na lince do Stockholmu, byl tento typ kontrol běžný už před eskalací uprchlické krize.
„V jízdním řádu se počítá s určitým časem na případné celní nebo pasové kontroly,“ sdělil serveru iDNES.cz. Jako dopravce prý neřeší, kdo služeb jeho autobusů využívá. „Nepřísluší nám řešit, jestli je někdo z cestujících uprchlík nebo za jakým účelem kdo cestuje,“ vysvětluje a dodává, že každý cestující musí mít platné doklady.
Rychlé kontroly v Dánsku a Švédsku
Pokračujeme směrem k německému přístavu Puttgarden, kde se bez kontrol a dalších nepříjemností naloďujeme na trajekt společnosti Scandlines. Po hodině plavby vyjíždíme v dánském přístavu Rödby. Krátké popojíždění a čeká nás hraniční kontrola, kterou Dánsko zavedlo v reakci na obdobný krok Švédska na počátku letošního roku.
Očekávám obdobný postup, jakým si náš autobus prošel v Německu. Dvojice policistů v reflexních vestách vchází do autobusu a cestující žádá o doklady. Zběžný pohled na jméno a fotografii, pohled do tváře cestujícího, poděkování a kontrola je u konce. Netrvala ani pět minut. Policisté se obešli bez zdlouhavého porovnávání dokladů s databázemi, nekontrolovali ani zavazadlový prostor autobusu. Pokud by chtěli řidiči autobusu pašovat migranty, při této kontrole by zřejmě slavili úspěch.
Poslední hraniční kontrola na mojí autobusové pouti Evropou přichází po přejetí monumentálního mostu, který přetíná úžinu Öresund mezi Dánskem a Švédskem. „Dobré ráno, připravte si prosím vaše cestovní doklady,“ vyzývá švédský policista. Celý autobus kontroluje sám pouze pohledem do dokladů. Kontrola opět netrvá déle než pět minut. Cestě do mojí cílové stanice v Malmö tak již nic nebrání.
Hraniční kontroly trápí obyčejné lidi
Tím však testování hraničních kontrol nekončí. Druhý den mě čeká role lokálního cestujícího. Cílem je vyzkoušet, jak kontroly na hranicích zasahují do života místních obyvatel, kteří využívají železniční spojení z Malmö do Kodaně. Ráno vyrážím ze švédského přístavního města směrem do dánské metropole. Cestu plánuji až na kodaňské centrální vlakové nádraží, kde vystupuje většiny mých spolucestujících.
Směrem do Dánska mě žádné kontroly nezdržují, cesta přes most trvá příjemných 35 minut. V Kodani posléze nasedám na vlak zpět do Malmö. Pro cizince může být matoucí, že všechny vlaky směřující do Malmö končí na kodaňském letišti. Zanedlouho zjistím, proč tomu tak je. Po příjezdu na nádraží u letiště musí všichni cestující vystoupit a přejít na jiné nástupiště. To je obehnáno plotem. Koridorem cestující míří ke kontrolám cestovních dokladů.
Čtveřice policistů zde během několika minut zkontroluje všechny cestující. Bez problémů procházím kontrolou i já. Problém nastane ve chvíli, kdy si chci probíhající bezpečnostní kontrolu vyfotit. Přistupuje ke mně policista a ptá se mě, zda mám povolení fotit. Průkaz novináře mu nestačí a vykazuje mě směrem dál na nástupiště. Probíhající kontrolu tak fotím až z jednoho z vagónů vlaku. Zdržení po přestupu a kontrolách vyšplhalo až na 20 minut.
Po přesunu přes úžinu Öresund přijíždím do vlakového nádraží Hyllie. Vlak zastavuje na nástupišti, které je opět obehnané plotem. Kdo vystupuje, projde policejní kontrolou. Strážci zákona vstupují také do jednotlivých vagonů a opět kontrolují cestovní doklady. Zdržení dalších patnáct minut. Až poté je cesta dále do města bez zádrhelů.
Pro člověka, který autobusovou cestu do Skandinávie i místní vlakovou dopravu využije jen několikrát, se nejedná o velký problém. Místním, kteří pravidelně cestují přes Öresund, však kontroly notně komplikují život, byť je většina z nich bere jako nutné zlo při řešení uprchlické krize.