Je pátek odpoledne a na hlavní silnici kousek za Havanou trpělivě čekají skupinky mužů a žen shrbených nad zavazadly, dokud se nad nimi nějaký řidič neslituje. Ženy a děti mají podle nepsaných zákonů ulice přednost.
Naopak nebývá zvykem zastavovat řidiče s dámským doprovodem, jejich soukromí je třeba respektovat. Auta turistů si stopují i policisté. A když se nad stopaři dlouho nikdo neslituje, přijde na řadu mávání penězi.
Na zastávkách se dlouhým frontám nikdo nediví. "Už nám připadá normální čekat šest či osm hodin na autobus," prohlašuje Julio Reino rezignovaně na havanském autobusovém nádraží, z něhož by ho měl autobus odvézt do práce do letoviska Varadero.
Problémy s dopravou se na Kubě výrazně zhoršily na počátku 90. let. Tehdy sem přestala proudit dotovaná nafta, auta a díly ze Sovětského svazu. Lpění na komunistickém režimu zaplatila Kuba desetiletí trvající ekonomickou krizí, kterou Fidel Castro eufemisticky nazval "zvláštní období v době míru".
Nyní již situaci postupně zlepšuje dovoz autobusů a aut určených pro rychle se rozvíjející turistiku. Tato moderní vozidla pak na ulicích kontrastují s muzejními typy aut, starými leckdy půlstoletí, a místními vynálezy.
"Mírně se zdokonalila i veřejná doprava. Pořád ještě to nestačí, ale stejně je to nesrovnatelně lepší než na vrcholu 'zvláštního období'," tvrdí ministr dopravy Alvaro Pérez Morales. A paliva je stále málo.
Kubánské silnice proto nabízejí úžasnou sbírku amerických vozů ze 40. a 50. let, které celá ta desetiletí přečkaly. V Havaně navíc mnohé z těchto ozdob začaly fungovat jako taxíky, jež za 10 pesos (0,5 dolaru) odvezou zákazníka přes půl města.
Této výhody dnes využívá i řada místních, ačkoli pro dělníka je 10 pesos dost peněz. Průměrný plat se na Kubě pohybuje kolem 250 pesos (12 dolarů), avšak Kubánci dostávají dotované jídlo a základní služby.
Asi polovina Kubánců má přístup i k dolarům, ať už díky příbuzným ze zahraničí či díky spropitnému od turistů. Jiným prostředkem, který se ujal v průběhu "zvláštního období", je bici-taxi, jízdní kolo s vozíkem pro dvě až tři osoby, rikša.
"Jde o dokonalý alternativní dopravní prostředek," vysvětluje Daniel Escalona, který se, ač vystudovaný historik, posledních pět let živí jako řidič bici-taxi. Snad nejvíce charakterizuje "zvláštní období" v dopravě "camello" čili velbloud, jak se na Kubě přezdívá autobusu se dvěma velkými hrby.
Oblíbený vtip přirovnává tyto vždy přeplněné autobusy k sobotním nočním televizním filmům, "protože v nich najdete sex, násilí a spoustu sprostých slov".
Na venkově hrají klíčovou roli i volské, koňské potahy a kola.
Ovšem na jízdních kolech však kupodivu často spatříte až tři osoby vezoucí tu živého pašíka, tam zase obrovskou matraci. "Co jiného mi zbývá? Mám snad nějakou jinou možnost?" říká Ramón, který za bicyklem na opuštěné silnici táhne čtyři židle.
Přece jen se však scéna začíná pomalu měnit a stále více cizinců či Kubánců pracujících pro zahraniční společnosti zaplňuje novými auty silnice. A občas se i na venkově objeví zcela nový klimatizovaný autobus.
A nelze zapomenout na "El Comandante" Castra s jeho kolonou tří černých mercedesů, která se co chvíli řítí závratnou rychlostí Havanou k pobavení kolemjdoucích, zastavovaných všudypřítomnou policií.
