Jen za rok 2012 spáchalo sebevraždu 21 britských vojáků v aktivní službě. Už tak hrozivé číslo však není konečné. Dalších 29 válečných veteránů z Afghánistánu, kteří už opustili aktivní službu, se totiž k této smutné statistice přidávají. Sebevraždu tak za minulý rok spáchalo 50 příslušníků britské armády.
Jen pro srovnání - přímo na bojištích v Afghánistánu zemřelo za stejné časové období 44 vojáků, z toho 40 přímo při bojových akcích. Otřesné statistiky však nejsou ničím v porovnání s tím, jak se se smrtí svých synů a manželů musí potýkat rodiny těchto vojáků.
A právě rodiny vojáků, kteří pod tlakem zkušeností z války spáchali sebevraždu, se zlobí na britské ministerstvo obrany. Podle nich totiž členům armády neposkytuje dostatečnou psychologickou pomoc, a to jak přímo na bojištích, tak po návratu domů. Mnoho vojáků totiž trpí takzvaným posttraumatickým stresem, který jim znemožňuje normální život.
Ministerstvo obrany se však hájí tím, že výskyt posttraumatického stresu u vojáků je procentuálně nižší, než u civilního obyvatelstva. Příběhy desítek veteránu však ukazují, že statistiky a procenta mnohdy neodráží skutečný život.
Noční můry, strach a poslední výlet do hor
Jedním z těch, kteří po návratu z války spáchali sebevraždu, byl i seržant Dan Collins. Ten mimo jiné bojoval i ve velké operaci Panther's Claw v afghánské provincii Helmand v létě roku 2009. Během své armádní služby byl dvakrát postřelen, přežil i výbuch bomby, která mu utrhla nohu. Nesl si však nejen šrámy na těle, ale i na duši. Na vlastní oči totiž viděl smrt svého kamaráda Dane Elsona, kterého bomba doslova roztrhala na kusy.
Maminka Collinse Deana pro BBC uvedla, že její syn se během služby v Afghánistánu změnil. "Pamatuju si, jak se naše telefonáty s přibývajícími měsíci měnily. Říkal mi, že je to tam jako peklo na zemi a že chce pryč," vypráví Deana. Domů se skutečně dostal, po šesti měsících v těch nejtvrdších bojích. Při prvním shledání s jeho přítelkyní Vicky Roachovou to vypadalo, že na traumata z války zapomene. Opak však byl pravdou.
"Postupem času jsem si začínala všímat různých věcí. Hlavně noční můry. Bylo zcela jasné, že si všechny ty otřesné zážitky prožívá znovu a znovu," vzpomíná Roachová. Armádní psychologové u něj později diagnostikovali posttraumatický stres. Bylo mu však řečeno, že do deseti měsíců bude v pořádku a bude moct vrátit do služby.
Během následujících třech měsíců po skončení léčby se dvakrát pokusil spáchat sebevraždu. Přestal chodit na pravidelné terapie a přítelkyni se svěřil, že se jeho noční můry a vzpomínky zhoršují. "Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jsem jak. Ničilo to náš vztah. Pak jsem ho požádala, aby odešel," brání se při vyprávění slzám Roachová.
V poslední den roku 2011 Colins z jejího domu opravdu odešel. Oblékl se do své uniformy a odjel do pohoří Preseli v Pembrokeshiru. Při jízdě do hor možná vzpomínal na své zážitky z války. Možná nevzpomínal na vůbec nic a plánoval následující hodiny. Na svůj telefon nahrál krátké video na rozloučenou. Pak se oběsil. Bylo mu pouhých 29 let.
Posttraumatický stres vojáky nezabíjí, tvrdí psycholožka
Klinická psycholožka Claudia Herbert vysvětluje, že syndrom posttraumatického stresu je "přirozenou reakcí těla na stresující situace a vzpomínky". Podle Herbertové ho lze vyléčit, pokud je syndrom diagnostikován včas. Symptomy této psychické nemoci jsou vzpomínky vyvolané konkrétními podněty, odevzdanost a deprese.
Posttraumatický stres a britská armádaRok - počet
Zdroj: Ministerstvo obrany Velké Británie |
Za poslední tři roky se počet britských vojáků s diagnostikovaným posttraumatickým stresem zdvojnásobil. Herbertová však připomíná, že samotný posttraumatický stres za sebevraždou nikdy nestojí. "Syndrom je pouze signálem, že tělo potřebuje pomoct," vysvětluje Herbertová a dodává, že tato porucha je jen spouštěčem hlubších problémů.
Bývalý velitel britské armády generál Richard Dannatt uvedl, že by měly být statistiky sebevražd mezi vojáky pečlivě sledovány. "Podle mě je jasné, že by se s tím mělo něco dělat. Když má me k dispozici jasná čísla, můžeme s tím totiž něco začít dělat," uvedl
Tiší hrdinové, na které vlast zapomněla
Ministerstvo obrany uvedlo, že v současné době není připraveno řešit individuální případy, plánuje však vyčlenit 7,4 milionu liber (asi 214 milionů korun) na plošnou psychologickou pomoc všem, kteří ji potřebují.
Národní památník obětí války v Staffordshiru je vzpomínkou na všechny vojáky, kteří padli ve válečných konfliktech od 2. světové války. Jejich jména jsou vyryta na velkou pamětní desku. Jsou mezi nimi i ti, kteří zemřeli v Afghánistánu. Nezáleží na tom, zda zahynuli při bojích, nebo si daleko od své vlasti vzali život sami. Jedna skupinka vojáků však na zdi chybí. Jsou to ti, kteří spáchali sebevraždu po tom, co jejich služba v armádě skončila.
Chybí i jméno seržanta Collinse. "Danielovi by to zlomilo srdce. Byl by totiž určitě moc pyšný, kdyby se jeho jméno na nějakém památníku objevilo. Vojáci s posttraumatickým stresem jsou stejní, jako všichni ostatní. Jsou to oběti války a tak by s nimi mělo být nakládáno," dodává Collinsova matka.
