Na starém snímku stojí Marina s bratrem Simjonem poblíž jejich domu. Vlevo je škola a v pozadí bazén. "Ten dům byl československý projekt. Náš byt byl dva plus jedna, my jsme z něj udělali tři plus jedna," vzpomíná Marinin otec, dvaašedesátiletý Petr Nikolajčuk.
Po pětadvaceti letech od černobylské havárie a následné evakuaci města je ulice zarostlá křovím a stromy. Většina oken domu vzala zasvé a bez skel je i stěna bazénu. Uvnitř je nepořádek, na zemi se válí kusy nábytku, ze stropu plaveckého stadionu visí izolace. Po zimě je všude vlhko a kaluže vody.
Marina a Simjon v Pripjati. V pozadí je bazén, místo kdysi plné dětí je nyní špinavé, rozbité a prázdné.
"Když jsem poprvé přišel do města, byla zima. Bylo nové a krásné, všude rostly sosny," vzpomíná vystudovaný inženýr elektrotechnik. Právě díky své profesi získal v roce 1977 práci v Černobylu. Tam také zprvu bydleli se ženou a prvním dítětem v přiděleném pokoji. Brzy ale dostali byt v Pripjati.
"Dodnes si pamatuji číslo domu i bytu," říká Marina, které je nyní 32 let. Na snímcích v rodinných albech jsou oslavy Vánoc, setkání s kamarády. "Tohle je před kulturním domem na náměstí. Ráda jsem tam chodila. Byly tam různé kroužky, já jsem si tehdy vybrala kreslení," vzpomíná Marina.
Jedna z ulic v Pripjati. Vlevo snímek z dubna, vpravo fotografie od čtenáře iDNES.cz z roku 2006.
Kulturní dům je dodnes jednou z dominant centrálního náměstí. Tedy spíše jeho kostra, okna už většinou nemá, vybavení se válí po zemi ve špíně. Kousek za ním stojí obří ruské kolo, jeden ze symbolů Pripjati. Město postavené v roce 1970 je opuštěné. Lidé v něm žili jen šestnáct let, do havárie čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny.
"Já jsem tehdy nebyl v práci. V pátek jsem skončil směnu a odjel. Čekala mě oslava. Jednomu z kolegů se narodila dcera," říká Petr Nikolajčuk. V sobotu v časných ranních hodinách došlo k výbuchu. "Pamatuji si, že to byl krásný den," dodává Petr.
Jeho dcera byla ještě dopoledne ve škole. Tehdy se chodilo na pár hodin i v sobotu. Po návratu ji překvapil respirátor na obličeji mladšího bratra. Dostal ho od otce, kterému volal kolega z práce, že se něco děje.
Autíčka, kolotoče, ale především obří ruské kolo, které už nestihlo nikoho svézt a stalo se symbolem opuštěné Pripjati.
"Všichni se divili, proč to má, ale on ho nechtěl sundat. Vyšli jsem ven a tam jezdili vojáci v obrněných vozech. Vypadalo to přesně jako ve filmech, bratrovi se to moc líbilo," pamatuje si Marina.
Vojáci jsou v Pripjati dodnes. Město je obehnané plotem a oni sedí ve strážním domku u vjezdu. Kontrolují přijíždějící autobusy. Do města míří jak vědci, tak čím dál více turistů, pro které pořádá zájezdy cestovní agentura z Kyjeva. Občas dorazí i Pripjaťané, kteří tu kdysi žili.
Do černobylu jezdí zájezdy turistůK sarkofágu zakrývajícímu čtvrtý blok černobylské elektrárny i do nedalekého města Pripjať nyní jezdí turisté. Cestovní agentury je vozí z Kyjeva a nabízí procházku opuštěným městem i oběd. Po havárii v elektrárně Fukušima projevují velký zájem zejména Japonci.  |
"Byla jsem se tam podívat v roce 1999. Našla jsem náš dům i byt. Připadalo mi to jako v muzeu," tvrdí Marina. Její otec mluví o zarostlém městě. "Bez člověka se přírodě daří," shodují se a vyjmenovávají, co vše tam nyní žije. "Řeka je plná ryb, jsou tam losi a spousta vlků," říkají.
Když město v neděli 27. dubna 1986 lidé opouštěli, nemohli si vzít ani živá, ani plyšová zvířata. "Bratr měl žlutého plyšáka, ale ty byly zakázané," říká Marina. Už si nedokáže vybavit, kde skončil. "Rozhodně zůstala v ledničce spousta masa, které jsme kupovali na blížící se svátky," dodává její otec.
Dopoledne vzali nejnutnější věci a spolu se sousedy se shromáždili na prostranství mezi paneláky. "Čekali jsme na otce. Když se objevil, byl pobledlý, zelený a řekl nám, že musí zůstat. Do autobusu jsme nasedli sami s maminkou. Rozplakala se a naříkala, že už se nikdy nevrátíme. Ostatní ženy ji uklidňovaly, že to je jen na týden, ale ona to věděla," vzpomíná Marina.
Rodina zůstala rozdělená. Otec musel pomáhat s likvidací. "Dostali jsme nové dozimetry, ty staré vůbec nezvládaly," vzpomíná dvaašedesátiletý muž. On sám jako elektrotechnik pomáhal udržovat okruhy na čerpání vody. Přímo u reaktoru podle něj dělali hlavně vojáci.
Evakuační autobusy odvezly padesát tisíc obyvatel. "Kolona sahala od horizontu k horizontu," říká Marina. Skončili v náhradním ubytování u staré paní kdesi na venkově.
I když vjezd do Pripjati hlídá armáda, nezabránilo to neznámému sprejerovi vyzdobit opuštěné budovy postavičkami dětí.
"Bylo to okolo Velikonoc, tak tam měla plnou mísu vajíček. Nabízela nám je, ale my děti jsme si nebraly," vzpomíná Marina. Nakonec jim matka ještě večer našla odvoz do Kyjeva, kde přečkali noc na autobusovém nádraží. Ráno odjeli k prarodičům do Poltavské oblasti.
Celá rodina spolu začala opět žít v roce 1988 ve Slavutyči. Nově postaveném městě se sosnovými háji padesát kilometrů od Černobylu. Jejich někdejší bydliště v Pripjati se pomalu rozpadá. Nedávno se zřítila část jedné ze zdejších škol.
Petr Nikolajčuk zůstal zaměstnancem elektrárny do loňského roku. Celkem tam pracoval 32 let. Odešel kvůli zdravotním problémům. U většiny lidí zasažených radiací se týkaly štítné žlázy, u něj ještě oběhu krve. Na nedostatek práce si ale nemůže stěžovat. "Plně mě zaměstnává dvouletý vnuk," usmívá se. Přes všechno, co ho potkalo, vypadá jako šťastný chlap.
