Jednadevadesátiletý Joseph Harmatz dnes žije poklidným životem v Tel Avivu. Na vlastní kůži zažil hrůzy holokaustu. Jako jeden z mála se však těsně po válce pokusil nacistickým věznitelům pomstít. Nebyl na to sám. V jednom z amerických táborů pro válečné zajatce u Norimberku se v roce 1946 pokusil spolu s dalšími otrávit tisíce Němců. Detaily akce zůstávaly dlouho ukryté v archivech. Nedávno však obsáhlý spis odtajnil archiv americké armády, píše server The Guardian.
Emoce projevil Eichmann jen kvůli barvě saka, vzpomíná izraelský žalobce |
Harmatz i dnes tvrdí, že jeho smělý pokus o odplatu měl být svým způsobem veřejným prohlášením, že Židé se již nebudou nikdy nikoho bát. „Nechtěli jsme se vrátit zpátky do Palestiny, aniž bychom něco podnikli,“ popisuje stále čilý stařík, který v koncentračních táborech přišel o většinu rodiny.
Na konci 2. světové války po osvobození koncentračních táborů v Evropě většina přeživších Židů neměla sebemenší pomyšlení na odplatu. Jejich snem byl svobodný život. Skupinka asi padesáti mužů a žen židovského původu, která ještě během války působila v odbojových skupinách, však měla jiné plány. Nacistické zločiny nechtěli nechat nepotrestány. Pojmenovali se Nakam, což v hebrejštině znamená odplata.
Otrávit nacisty
V hlavě odborářů se zrodil plán na vpravdě krutý trest. Jaký byl cíl mise? „Zabít Němce. Co nejvíce,“ sdělil Harmatz při vzpomínkách na plánování odplaty. S prvním návrhem přišel odbojář, básník a zakladatel Nakamu Aba Kovner. Plánoval otrávit vodovodní řad a tím zabít nejméně šest milionů Němců jako odplatu za smrt stejného počtu Židů během 2. světové války.
Přeživší. Dětem z Osvětimi zůstaly jen staré fotky |
K takovému činu však měli odpor i samotní členové odbojové skupiny. Kovner přesto odjel z tehdejší Britské mandátní Palestiny i s jedem na palubě jedné z lodí. Dostal se však do hledáčku britských úřadů a jed ve strachu ze zatčení hodil přes palubu.
Do hry přišel plán B. Jednalo se o operaci s mnohem menším dopadem. Cílem byli příslušníci SS, kteří byli v té době uvězněni v Langwasserském internačním táboře poblíž Norimberku. Někteří členové odboje se nechali zaměstnat ve zdejší pekárně. Třináctého dubna 1946 pak potřeli na tři tisíce bochníků chleba prudce jedovatým arsenem. Cílem bylo zabít nejméně 12 tisíc nacistických vězňů.
Podle archivních materiálů odbojáři disponovali dostatečným množstvím směsi arsenu, vody a lepidla, aby dokázali zabít dokonce 60 tisíc lidí. Při akci však nezemřel nikdo. Laboratorní testy přitom prokázaly přítomnost arsenu na celém chlebovém bochníku. Nacističtí zločinci však při požití vykazovali pouze symptomy „podobné choleře včetně zvracení, průjmu a vyrážky“. Přes 200 jich skončilo v nemocnici. Na nejjedovatějším bochníku později v laboratoři nalezli 0,2 gramu arsenu. Takové množství je pro člověka smrtelné.
Byl to gentleman i zuřivý trpaslík, vzpomíná Goebbelsova sekretářka |
Až do dneška proto zůstává záhadou, proč akce židovského odboje skončila totálním neúspěchem. Podle některých teorií sabotéři natřeli bochníky chleba příliš tenkou vrstvou jedovaté směsi. Jiné závěry pak uvádějí, že vězni si po chvíli všimli, že s chlebem něco není v pořádku a nikdo tak nezkonzumoval smrtelné množství.
Pekárna, ve které židovští odbojáři připravovali otrávený chleba.
Úprk po neúspěšné akci
Harmatz i ostatní odbojáři se po neúspěšné akci dali na útěk. Na hranicích s Československem se potkali s Jehudou Majmonem, bývalým vězněm z Osvětimi, který v koncentračních táborech přišel o rodiče. Majmon odbojáře propašoval přes hranice a všichni se později vrátili do Palestiny.
Z ruin Schindlerovy továrny by mohlo vzniknout muzeum holokaustu |
Dvaadevadestátiletý Majmon nyní žije v domově důchodců v Tel Avivu. Svých poválečných činů nelituje. „Jestli jsem na něco pyšný, tak že jsem patřil k této skupině. Bylo by hrozné, kdybychom to těm hnusným zvířatům nevrátili,“ tvrdí.
Vedoucí historička z památníku holokaustu Jad vašem Dina Poratová tvrdí, že čin má z historického hlediska opodstatnění. „Největší tragédií by bylo, kdybychom byli zapomenuti. Pokud nepotrestáte kvůli jednomu zločinu, potká vás další,“ myslí si. „To je to, co je tehdy pohánělo. Nešlo jen o spravedlnost. Bylo to i varování světu, že nemůžete ublížit Židům a beztrestně odejít,“ dodává.
Účastníci odbojové akce byli dlouho po válce vyšetřováni německými úřady. Stalo se tak poté, co Harmatz v televizním dokumentu z roku 1999 odhalil detaily akce. Žalobci se však po prostudování materiálů rozhodli, že nikoho stíhat nebudou. Uvedli, že se sice jednalo o prokazatelný pokus o vraždu, odehrál se však „za zvláštních okolností“.
