"Lhaní vyžaduje velké úsilí. Musíte pochopit duševní rozpoložení ostatních. Zároveň musíte potlačit nebo regulovat své emoce, protože nechcete vyvolat dojem, že jste nervózní. Dá to spoustu práce," popisuje nesnáze lhářů americký profesor psychologie Adrian Raine.
Tyto potíže podle něj odpadají u lidí s větším množstvím bílých spojovacích vláken v přední části mozku. "Čím je tato část mozku propojenější, tím větší má člověk náskok ve lhaní. Má lepší schopnosti řeči. Získal téměř přirozenou převahu. Je vybaven ke lhaní a chybějí mu skrupule, které většina z nás má při říkání nestoudných lží," vysvětluje Raine.
Opírá se o výzkumy, které prováděl tým doktorky Yaling Yangové a jež zveřejnil British Journal of Psychiatry. Yangová vytipovala ze skupiny více než sta pokusných osob tři menší podskupiny: notorické lháře, asociály a "běžné" lidi.
Když zkoumala část mozku označovanou jako prefrontální kortex, zjistila, že u notorických lhářů je ve srovnání s normálem o pětinu vyšší podíl bílých vláken, a naopak o sedminu nižší podíl nervových buněk. Podle Yangové bude možné tento výzkum využít v lékařství, kriminalistice a možná i při hledání zaměstnanců. Zatím však "nemá žádné praktické aplikace".
Na přední část mozku se vědci zaměřili proto, že právě ona se aktivuje při mravním rozhodování - a tím je podle nich i lhaní.
"Když lidé dělají morální rozhodnutí, opírají se o prefrontální kortex. Když žádáte normální lidi, aby udělali takové rozhodnutí, zjistíte aktivaci v přední části mozku. Pokud mají lháři o 14 procent méně šedé hmoty, znamená to nižší pravděpodobnost, že budou dbát na mravní otázky," tvrdí Raine.
