Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvSoučasný režim v KLDR už se drží přes 70 let a rod Kimů tam vládne krvavým terorem. Udrží se podle spisovatelky i v dalších letech? „Podle mého názoru ano, ale na to neexistuje správná odpověď. Jen to hádám.“
„A jestli chtějí obyčejní Korejci změnu? Víte, oni o tom nepřemýšlejí,“ míní Nina Špitálníková. „Uvažují spíše o základních věcech. Ptají se, zda bude jídlo, zda budou mít čím zatopit v zimě. Že by oni sami chtěli nějakou revoluci? V tom nejsou vychováváni.“
V každém režimu, tedy i v KLDR, podle ní existuje nějaká forma disentu. „Ale je otázka, co disent znamená tam. Třeba když si špatně připnete odznáček vůdce? I to totiž může být forma odporu. Nebo jedna uprchlice špatně leštila portrét velkého vůdce Kim Čong-ila. I to už je forma nějakého odporu.“
Kastovní systém v KLDR
„Ale takový ten odpor, jak si ho představujeme my, ten v Severní Koreji není. Nebo je ho velmi málo. Důvodem je to, že v KLDR existují obrovské tresty. Kdyby se tam skutečně někdo takto protistátně choval, byl by velmi rychle odstraněn a s ním i další tři generace jeho rodiny,“ konstatuje koreanistka.
A tuší místní lidé, že ve světě kolem nich se žije jinak? Lépe? „Severní Korea má 51 kast. Je tam velmi propracovaný kastovní systém. A to znamená, že každá kasta má jiné informace. Ta nejvyšší kasta má přístup k elektřině, takže má i přístup k zahraničním filmům, což je sice nelegální, ale děje se to. A prostřednictvím těchto zahraničních filmů Severokorejci z nejvyšší kasty vidí, že život za hranicemi je jiný.“
„Ale střední a nižší kasta ani často nemá elektřinu, nemá základní potraviny. Takže je jim upřímně lhostejné, co se děje za hranicemi Korejské lidově demokratické republiky,“ myslí si spisovatelka.
Získat informace, které nejsou zkreslené korejskou Stranou práce, je podle ní extrémně obtížné. „Když jsem třeba studovala v Pchjongjangu na Kim Ir-senově univerzitě, tak mi bylo také jedno, co se děje za hranicemi. Zajímalo mě hlavně, jestli dostanu příděl jídla. K čemu by jim tyto informace byly, když je k životu nepotřebují.“
Současný severokorejský režim se podle Špitálníkové chová veskrze pokrytecky. Existují tam dvě základní roviny veřejného života: oficiální a neoficiální. Například v oficiálních obchodech lze nakoupit pouze zboží, které je schválené Stranou práce. Platí to o oblečení, obuvi, potravinách, ale třeba i o povolených účesech v kadeřnictví.
Na černém trhu seženete vše
A pak je tam podle ní šedá zóna, stínový svět, který je ovládán černým trhem. Mezinárodní data uvádějí, že až 30 procent severokorejské ekonomiky tvoří právě černý trh. Podle spisovatelky ale může být toto číslo mnohem vyšší.
„Na černém trhu seženete úplně všecko: od západní literatury, přes jihokorejské či americké filmy. Oblečení, kosmetiku… Kim Čong-un sice černý trh nepovolil, ale přestal za to lidi přísně trestat. Takže v tomto ohledu situaci trochu rozvolnil,“ říká spisovatelka.
V Rozstřelu pak Nina Špitálníková vzpomínala i na své dva pobyty v KLDR. Jaké zažila po příletu největší překvapení? „Asi to, nakolik je propaganda v každém aspektu severokorejského života. Než jsem tam odjela, měla jsem propagandu nastudovanou, ale realita byla o dost drsnější. Severokorejci mají pod kontrolou naprosto všechno, každé zrnko rýže. Sice jsem vedle sebe neměla permanentně místního průvodce, ale stále mě sledovala tajná policie, která se tvářila být tajná, ale úplně jim to nešlo. Byli jsme nonstop hlídáni, a to včetně odposlechů. I na pokoji. Takže co jsme si na pokoji řekli, to se potom splnilo.“
„Třeba když jsme si na pokoji říkali, že by se nám hodil kvůli horku větrák, tak po návratu z výuky jsem tam větrák opravdu našla. Stačilo vyslovit nějaké přání a Strana práce nám ho velmi rychle splnila,“ vypráví koreanistka.
I tak se jí ale několikrát z této umělé „bubliny pod dohledem“ podařilo dostat. „Jak jsem neměla osobního průvodce, tak občas nastaly zmatky. Jdete třeba po ulici, na které je spousta vojáků. A oni vám třeba řeknou, že už nemůžete dál. Ale já jsem řekla, že jsem studentka Kim Ir-senovy univerzity a oni nevěděli, co dělat.“
„Takže se občas stávalo, že jsme nakoukli i tam, kam bychom vidět neměli,“ vrací se spisovatelka k pobytu. „Jela jsem se třeba projet metrem, což bylo zakázané. Šla jsem do vedlejších uliček, což se také nesmělo. Nebo jsem se dostala na stavbu, kam cizinec nesmí. Takže jsem na cizince viděla z Pchjongjangu opravdu hodně.“
Mobily tam fungují, ale jen pro vyvolené
Podle ní má veřejnost o KLDR mnohdy zkreslené představy. Překvapivé je například to, že v zemi fungují mobilní telefony, které spravuje egyptský operátor. „V Pchjongjangu se používají, to ano. Mimo Pchjongjang záleží na vaší kastě. Ve větších městech jsou, ale v menších městech a na vesnicích ne, protože tam není elektřina.“
„Ale je třeba říct, že běžný Severokorejec nesmí do Pchjongjangu vkročit. Potřebuje na to povolenku od ministerstva vnitra,“ podotýká spisovatelka. „Na mobilu se dá fotit, dá se telefonovat, můžete posílat zprávy, ale internet v Severní Koreji nefunguje.“
S potravinami v KLDR je to čím dál horší, přiznal pohublý Kim |
„Navíc člověk, který vlastní mobil, si musí hodně dávat pozor na to, co do telefonu říká, píše nebo fotí. Kim Čong-un totiž zpřísnil trestní zákoník, a když do mobilu řeknete něco protirežimního, tak za to hrozí i poprava,“ popisuje Špitálníková.
„Kromě toho se tam všichni navzájem šmírují. Jsou naučeni, že je morálně správné nahlašovat přestupky. A opravdu tomu věří. Propaganda je skutečně natolik dobrá a indoktrinace tak obrovská, že Severokorejcům to nepřipadá morálně špatné,“ navazuje koreanistka.
A do jaké míry je deklarovaná láska k režimu a ke třem dosavadním vůdcům KLDR reálná? „Severokorejci měli opravdu v lásce prvního vůdce – Kim Ir sena. I historicky to dává smysl: mají ho za osvoboditele od japonské okupace. Severní Korea se tehdy neměla tak špatně, takže ta láska a zbožštění Kim Ir-sena jsou skutečné. Zejména u starší generace.“
Kim Ir-sen jako Ježíš
A to platí o lidech, kteří odešli z KLDR do ciziny. Nina Špitálníková dělala pro jednu ze svých knih například rozhovor s bývalou korektorkou severokorejských novin, která na konci devadesátých let, v době hladomoru, uprchla z komunistické diktatury do emigrace. A i v něm trvala na tom, že první severokorejský diktátor Kim Ir-sen byl skvělý vůdce. Stavěla ho na roveň Ježíšovi.
Pro současný režim je podle ní „zbožštělý“ předek klíčový. Kim Ir-sen má prý skutečně pozici nedotknutelné modly a láska zejména starší generace k tomuto zakladateli KLDR působí dodnes reálně, autenticky.
„A tento předek je nesmírně důležitý. Kim Čong-il (syn a nástupce Kim Ir-sena) byl od šedesátých let v severokorejském režimu aktivní, lidé ho znali, ale (současný vůdce) Kim Čong-un už měl úplně jinou pozici. Pro Severokorejce byl od začátku neznámý. Když jsem tam byla v roce 2012, byl tam teprve čerstvě a lidé nevěděli, kdo to je,“ vzpomíná spisovatelka.
Přesvědč je, aby byli loajální. KLDR má problém s mladými, Kim nastrčil dceru |
A to je podle ní změna. „Mladší generace vůdce už tolik neřeší. Neřeší ani ideologii, protože i do KLDR proniká kapitalismus a i zdejší mladí lidé chtějí mít moderní oblečení. A je to třeba vidět i v tom, že Strana práce je opatrnější v propagaci Kim Čong-una. Vše dělá pomaleji. Než byl zveřejněn jeho portrét, trvalo to 10 let. Propagandu musí tvořit úplně od základu.“
A co se ví o severokorejských koncentračních táborech? „Těch je několik druhů. Do převýchovných táborů dostanete trest na půl roku. Říká se, že jsou méně přísné. Funguje tam indoktrinace, musíte tam pracovat. V dalším stupni jsou tábory do tří let. A pak jsou tam politické tábory. Ty jsou nejtvrdší a z nich se nemůžete nikdy dostat a jenom tam čekáte na to, až zemřete.“
Nina Špitálníková ve svých knihách popisuje drsnou realitu každodenního života v KLDR. Zpovídala veliké množství uprchlíků, kteří popisovali, jak se v komunistické diktatuře skutečně žije.
Krysy jako lahůdka
Uprchlíci podle ní vzpomínali na hladomor i na to, že běžným zdrojem bílkovin jsou například krysy, které byly v době hladu lahůdkou. „Za krysy jsou Severokorejci opravdu rádi. Třeba na vesnicích nemají ani misku rýže na den. V devadesátých letech například úplně zkolaboval přídělový režim. Fungovalo tam ideologické zemědělství: když měl vůdce narozeniny, tak musela být sklizeň. Ale když má Kim Ir-sen narozeniny v dubnu a Kim Čong-il v únoru, tak obilí ještě není úplně vzrostlé. Nebo když vůdce řekl, že někde by se mu místo rýže více líbila kukuřice…“
„To bylo zcela nefunkční. Kim Čong-un tohle zrušil. Prohlásil, ať si každý zemědělec pěstuje, co chce. Navíc si mohl 30 procent úrody nechávat. To bylo pro zemědělství víceméně dobré, ale ani tak to nestačí. Navíc pak přišel covid a zavřely se hranice s Čínou, na které byla Severní Korea závislá. Takže znovu nastala krize,“ tvrdí koreanistka.
Spisovatelka pak popsala, jak vypadá běžný Severokorejec. Třeba hlavní město v mnohém připomíná normální evropské metropole. Lidé tam trpí klasickými civilizačními chorobami, včetně obezity. Hladovění není v metropoli běžné. Ale to je dáno tím, že tam žije nejvyšší kasta, která je úzce napojená na režim. Menší města a venkov vypadají zcela jinak. Tam obézní lidé nejsou, a to i z toho důvodu, že nemají něco tak běžného, jako je cukr.
V KLDR se máme skvěle, líčí vlogerka. Je dcerou diplomata z Londýna |
A jak je to v KLDR s vírou? V zemi platí oficiální severokorejská státní ideologie čučche. „Co se týče jiných náboženství, tak jsou tam povolená. Byla jsem se tam třeba podívat na křesťanskou mši. Kněz tam sice recitoval z bible, ale potom to doplňoval svoji propagandistickou vsuvkou.“
„Když jsem byla v horách v buddhistickém klášteře, tak mi severokorejský mnich říkal, že může provozovat praxi, ale nesmí víru nikomu předat. Třeba křesťanství nemohli Severokorejci úplně zakázat, protože Pchjongjang byl Mekkou křesťanství na dálném východě, takže v rodinách je víra zakořeněná,“ uvádí Špitálníková.
„A na druhou stranu, když žijete u hranic s Čínou, tak tam máte třeba blíž k buddhismu. Ale pak je tam víra ve vůdce. Třeba životopis Kim Čong-ila si psal on sám. Je hodně mytologický, zbožštělý. Píše o sobě, že třeba už ve třech týdnech chodil. A to je vidět v kastovním systému. V KLDR je zmiňovaných 51 kast, ale Kimova rodina je natolik dobrá, že se ani do té nejvyšší kasty nevejde. Je nade všemi,“ uzavírá spisovatelka.
V čem se liší tři Kimové, kteří dosud v zemi vládli? Posouvá Kim Čong-un zemi jinam? Snaží se něco změnit? Mohla by do země odcestovat i dnes? Tedy poté, co napsala ve svých knihách? A nesnažil se ji někdo z KLDR po kritických knihách ohrozit? I o tom hovořila Nina Špitálníková v Rozstřelu.
