Bylo krátce po sedmé hodině ráno 2. března 1998, když desetiletá Kampuschová opustila byt svých rodičů ve vídeňské čtvrti Donaustadt a pěšky zamířila do školy. Ve chvíli, kdy míjela bílou dodávku zaparkovanou u chodníku, vyskočil z auta neznámý muž a školačku vtáhl dovnitř.
Celou akci náhodou zahlédla dvanáctiletá dívka, která vypověděla, že za volantem dodávky seděl ještě jeden člověk. Jeho existenci se ale nikdy nepodařilo potvrdit.
Po oznámení únosu začala policie prověřovat majitele bílých dodávek. Tehdy se poprvé setkala se jménem šestatřicetiletého nezaměstnaného technika Wolfganga Priklopila. I jeho mercedes vyšetřovatelé prohlédli, ale protože nenašli nic podezřelého, pustili muže ze zřetele. Ještě v květnu téhož roku se na možnou souvislost mezi „samotářským podivínem“ Priklopilem a únosem dívky snažil upozornit jistý policejní psovod. Vyšetřovatelé mu však nevěnovali pozornost.
MODRÁ: vídeňská čtvrť Donaustadt, kde Kampuschová žila s rodinou. ČERVENÁ: vesnice Strasshof, kde ji únosce věznil.
Tajná místnost pod garáží
Mezi tím trávila Kampuschová čas v tajné místnosti pod garáží rodinného domku ve vesničce Strasshof nedaleko Vídně. Z vybavení cely bylo zřejmé, že se Priklopil na akci dlouho dopředu připravoval. V místnůstce o zhruba šesti metrech čtverečních byla postel, stolek, záchod, umyvadlo a dokonce i malá televize. Vchod uzavíraly zvukotěsné trezorové dveře, zvenčí pečlivě zamaskované.
Po jistou dobu držel Priklopil svou oběť v podzemním úkrytu, kam ji chodil navštěvovat. Postupem času ale začal dívce důvěřovat, pouštěl ji do svého domu, na přilehlou zahradu a dokonce ji s sebou někdy bral na veřejnost. Podle některých psychologů postihl Kampuschovou takzvaný stockholmský syndrom, tedy stav, kdy po dlouhém zajetí vznikne mezi obětí a únoscem emocionální pouto.
Jako motiv únosu se od počátku nabízela touha pachatele po sexu s nezletilou dívkou. Kampuschová však dlouho odmítala, že by mezi ní a Priklopilem k něčemu takovému došlo. A to dokonce ani tehdy, když s ním musela spát s pouty na rukou v jedné posteli. Teprve v roce 2013 informoval německý bulvární deník Bild, že Kampuschová vůbec poprvé veřejně promluvila o tom, že byla znásilněna.
Den, kdy se v ní cosi zlomilo
Věznění Kampuschové trvalo přesně osm let, pět měsíců a 21 dnů. 23. srpna 2006 se však v dívce cosi zlomilo. Toho dne spolu se svým únoscem čistila na zahradě domu vnitřek jeho auta. V jednu chvíli Priklopilovi zazvonil v kapse mobil. Kvůli hluku vysavače muž poodešel stranou, a v tu chvíli Kampuschová utekla k sousedům, kteří zalarmovali policii.
Než muži zákona dorazili na místo, odjel Priklopil hledat uprchlou vězenkyni. Večer pak spáchal sebevraždu skokem pod vlak.
Vyšetřování případu skončilo původně tři měsíce poté, co se dívce podařilo utéct. V říjnu 2008 ale bylo obnoveno. Panovalo totiž podezření, že Priklopil nejednal sám. Vyšetřovatelé se zaměřili na jeho kamaráda Ernsta H., jemuž Priklopil údajně jen pár hodin před svou smrtí vylíčil svůj životní příběh. Podle rakouského zpravodajského magazínu News byl Priklopil už jako mladík zoufalý ze svého křivého nosu. V polovině 90. let údajně zvažoval, že podstoupí plastickou operaci. Nakonec prý peníze raději investoval do výstavby bunkru, s cílem „unést ženskou bytost a v zajetí ji přetvořit ve svou vysněnou partnerku“.
6. září 2006 |
Ani obnovené vyšetřování existenci spolupachatele nepotvrdilo. Sama Kampuschová ostatně tvrdila, že žádného Priklopilova komplice nikdy neviděla. Za absurdní označila také spekulace o pornofilmu, který podle některých s Priklopilem natočila, nebo o názorech, že za jejím únosem mohla být skupina pedofilů. V závěrečné zprávě z dubna 2013 potvrdil mezinárodní tým vyšetřovatelů, že Priklopil byl „s vysokou pravděpodobností“ samostatným pachatelem.
Vznikly knihy i film
Bezprostředně po svém útěku se tehdy osmnáctiletá Kampuschová dostala do péče týmu dětských psychiatrů, kteří ji připravovali na vstup do normálního života. Kampuschová později napsala autobiografickou knihu s názvem 3096, který odkazoval k počtu dnů jejího věznění. Stejný název nese i film, který měl premiéru v únoru 2013.
V březnu 2016 vyšla kniha novináře Petera Reicharda Der Entführungsfall Natascha Kampusch: Die ganze beschämende Wahrheit (Případ únosu Nataschy Kampuschové: Celá zahanbující pravda), která odhalila informaci, že únosce si svou oběť během věznění ve sklepě svého domu natáčel na video. Kampuschová u soudu v Kolíně nad Rýnem protestovala proti částem knihy, které považovala za porušení práva na soukromí. Se stížností u soudu ale neuspěla.
Kampuschová je v Rakousku často terčem slovních útoků, neboť se podle kritiků snaží svůj příběh zpeněžit. Odmítla nabídku nafotit snímky do erotického časopisu Playboy či se účastnit reality show v pralese. V roce 2017 si splnila sen, když na trh uvedla svoji první vlastní kolekci šperků.
