Brikety z lidských lejn se vyrábí v prostorách Nakuruské vodárenské a sanitační společnosti (NAWASSCO). Nákladní vozy sem svážejí septik z celého města. Zapáchající kal dva až tři týdny schne ve speciálních sklenících, dokud míra vlhkosti neklesne na 20 procent. Hmota pak putuje do sušicích pecí, které se roztopí na 700 stupňů a fungují podobně jako milíře na dřevěné uhlí.
„Karbonizace je v podstatě proces, při němž zvýšíme obsah uhlíku v materiálu. Používáme bubnové pece, které mají na dně díry. Těmi dovnitř proudí kyslík, ale jen v omezené míře, aby to neshořelo úplně na popel. Tak se zbavíte všech nestabilních látek a škodlivých plynů a zajistíte, že kal nebude páchnout,” vysvětluje manažer NAWASSCO John Irungu.
Vysušená a zuhelnatělá lejna jsou rozemleta a smíchána půl na půl s dřevěnými pilinami. Jako pojivo se používá melasa, tedy lepivá hmota, která vzniká při výrobě cukru. Kulaté brikety nakonec putují na velké rošty pod širým nebem, kde vyschnou na slunci.
Septik z Nakuru často končí v nedalekém jezeru, které je známé díky hejnům plameňáků.
Kilo briket se prodává v přepočtu za 11 korun a poptávka prý stále roste. Místní je používají na topení i vaření a pochvalují si, že hoří déle než dřevěné uhlí či dřevo a méně se z nich kouří. „Když pečete sto čapátí, a jste u padesáté, tak vám oheň pořád ještě hoří. Kdybych pekla na dřevěném uhlí, tak bych po třiceti už musel přikládat,“ říká Grace Wakaová, která v Nakuru známé indické moučné placky prodává.
NAWASSCO dnes vyrábí dvě tuny briket měsíčně, do konce roku chce produkci zpětinásobit. Cílem projektu, do nějž investovala Evropská unie a nizozemská rozvojová organizace SNV, je zlepšit hygienické podmínky místních a přispět k ochraně přírody.
V třistatisícovém Nakuru je na kanalizaci napojena jen asi čtvrtina obyvatel. Septik končí v řekách nebo v nedalekém jezeru Nakuru, které je známé díky hejnům plameňáků.
Nakuru, Keňa
Mapy poskytuje freytag & berndt vydavatel nejrozsáhlejšího obrazového vlastivědného průvodce o naší zemi Český atlas.
