Proč Ázerbájdžán spustil svou „protiteroristickou operaci“ v Náhorním Karabachu právě teď? Co se tam nyní odehrává?
Zaprvé bych to nenazýval protiteroristickou operací. Toto je slovník, který používají autority v Baku pro západní země, ale samozřejmě pro samotnou Arménii je v tomto podání nepřijatelný. Nicméně, pokud se bavíme o samotném načasování této akce, bylo spíše otázkou času, kdy k ní dojde, než jestli k ní vůbec dojde.
A to v souvislosti s dlouhodobou revizionistickou politikou a přístupem Ázerbájdžánu vůči Arménii a de facto nezávislému Náhornímu Karabachu. Ten v poslední době dokonce provedl „volby“ svého vedení. K čemu v tuto chvíli dochází, je, že ázerbájdžánská armáda, která v posledních třech letech postupně získává další a další územní zisky jak na úkor Arménie, tak kvazi nezávislého Náhorního Karabachu, dále posiluje kontrolu.
Největší hrozbou je přitom z pohledu mezinárodního společenství otázka postavení místního obyvatelstva, zejména toho arménského původu, kde Ázerbájdžán dostatečně nerozptýlil obavy z represí a agrese vůči nim.
Ázerbájdžánský vpád do Karabachu má 27 mrtvých, v Jerevanu vypukly potyčky |
Mohou boje souviset s tím, že je Rusko válčením na Ukrajině oslabené, a tedy nepodporuje svého spojence Arménii tak jako dosud? Využilo Baku, a potažmo Ankara, tuto šanci zaútočit?
Ano, jsem pevně přesvědčen o tom, že ruská slabost a zapojení do plnohodnotného vojenského konfliktu s Ukrajinou do velké míry paralyzuje jeho kapacity a schopnost držet boje mezi Ázerbájdžánem a Arménií pod kontrolou. Zároveň je vidět, že Rusko u arménského vedení ztratilo mnoho důvěry a společenského kreditu, což v poslední době vedlo k obrácení pozornosti směrem na Západ k Evropské unii a Spojeným státům a postupnému odklonu od spoléhání se na Rusko z hlediska zajištění arménské bezpečnosti.
Tohoto bezpečnostního vakua se snaží Alievův režim v Baku využít a zaútočit ve chvíli, kdy nové aliance a spojenectví ještě nezapustily dostatečně silné kořeny, zejména v takzvaně šedé zóně mezi oběma zeměmi, kterou si Ázerbájdžán dlouhodobě nárokuje.
Pavel Havlíček Analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) se zaměřením na východní Evropu, zejména Ukrajinu, Rusko a Východní partnerství. |
Co tím chce získat? Jsou tam možné ještě nějaké další územní zisky v porovnání s tím, co Ázerbájdžán získal při posledním uzavření příměří?
Ano, jde právě o další zisky potažmo likvidaci de facto samosprávy Náhorního Karabachu a jeho plné podřízení vůli Baku. Zároveň je za tím samozřejmě snaha oslabit a ponížit také autority v Jerevanu, které budou dalším tlakem na tento region trpět a ztrácet důvěru u arménské veřejnosti. Konečným cílem je přitom plná kontrola nad touto šedou zónou mezi oběma zeměmi a přepsání hranic a pravidel v regionu. Ty chce Baku určovat. Napovídala tomu už blokáda přístupu do Náhorního Karabachu ze strany Baku, která byla v tomto smyslu předzvěstí současného vývoje.
Jaký je od uzavření příměří postup Arménů? Mohou být námitky Baku o nedodržování tohoto příměří namístě?
Příměří mezi oběma stranami je porušováno soustavně a žádný další mezinárodní aktér, včetně Ruska a jeho takzvaných mírotvůrců, tomu nedokázal zamezit. Arménie k tomuto konfliktu zastává pozici nezúčastněného státu, který se – alespoň ústy jeho politického vedení – odmítá do války o Náhorní Karabach přímo zapojit, kvůli čemuž však čelí silnému tlaku od arménské společnosti. V tuto chvíli je tedy arménskou strategií konflikt internacionalizovat, přivléct k němu pozornost mezinárodního společenství a odmítnout tím použití síly ze strany Ázerbájdžánu, případně vůči němu zavést sankce jako symbol izolace Ázerbájdžánu v této věci.
 |
Kdo teď stojí na straně Arménie, pokud ne Rusko? Jsou tam ještě další hráči, například Írán? A na čí straně?
Arménie má celou řadu spojenců a partnerských vztahů, včetně těch se západními zeměmi a spojeneckými uskupeními typu EU nebo Spojených států. Nicméně dlouhodobě byla z hlediska své bezpečnosti orientována na Moskvu, která má na jeho území stále rozsáhlou vojenskou základnu, zapojuje se při kontrole vnějších hranic nebo kontroluje celou řadu strategických bodů a kritické infrastruktury.
Samostatnou roli hraje potom Írán, který má v regionu své vlastní zájmy a v této souvislosti se orientuje především na Arménii. S Ázerbájdžánem má dlouhodobě napnuté vztahy, které periodicky eskalují. V průběhu minulého roku například došlo k útoku na ázerbájdžánskou ambasádu v Teheránu a následné radikální ochlazení vzájemných relací.
Očekáváte, že se dnešní boje vyvinou v další vleklý konflikt?
Arménie a Ázerbájdžán se pohybují ve vleklém konfliktu již od počátku 90. let, takže je jasné, že jsou na tuto situaci poměrně zvyklé. Na druhou stranu se ve vzájemných vztazích v posledních měsících začalo postupně budovat momentum a atmosféra pro řešení tohoto mnohaletého sporu. Zároveň však pokračovala velmi ostrá a radikální rétorika ze strany Ázerbájdžánu, který se nechtěl spokojit s dlouhými vyjednáváními a naopak chtěl dát najevo snahu vleklý spor co nejrychleji vyřešit, a to i za cenu použití síly. Poněkud paradoxně tedy může současná eskalace ono řešení dlouhého konfliktu urychlit, ale to za cenu masového porušování lidských práv, mezinárodního práva a multilaterálních pravidel o urovnání sporů.
Putina už by zatkli i v Arménii. Tradiční spojenec nenápadně otáčí kormidlo |
Arménie se pomalu otáčí směrem k Západu. Jak ten jí nyní může pomoci? Zastoupí případně Rusy?
To je dnes velkou otázkou, protože u mnoha západních států nemá Arménie po letech spojenectví s Ruskem úplně silnou důvěru. Z české perspektivy byla dlouhodobě zastávaná strategie udržování odstupu od tohoto toxického tématu a zachování dobrých vztahů s oběma partnery v regionu. Zdůrazňovala se při tom perspektiva mezinárodního práva a snaha o prosazování silného postupu v humanitárních otázkách. Silná podpora přitom zaznívala i pro zprostředkovatelskou roli předsedy Evropské rady Charlese Michela a jeho snahy o vytvoření důvěry mezi oběma stranami a postupné urovnání konfliktu mírovou cestou.
Ta, jak se však zdá, nezískala na straně Ázerbájdžánu silnější podporu a důvěryhodnost. A to i proto, že Arménie dlouhodobě porušovala mezinárodní právo a nikdo to neřešil. Zejména bez podpory Ruska už to však pro Arménii nebylo dál udržitelné. Stále více se ukazuje, že Rusko hodilo přes palubu arménského premiéra Nikola Pašinjana, který se postupně začal otáčet směrem k Západu. Bez ruského posvěcení by tedy byla současná eskalace jen těžko uvěřitelná.
Nicméně pokud od devadesátých let byla pro další budoucnost vzájemného sporu klíčová takzvaná Minská skupina zahrnující Rusko, Spojené státy a Francii, tak v poslední době se toto uskupení stalo prakticky nerelevantní. Nerespektuje ho zejména Ázerbájdžán.
