Lidé v Murmansku, sesterském přístavu námořní základny v Severomorsku, jenž je jen kousek odtud po silnici, pociťují nehodu Kursku jako něco, co je velmi blízké jejich domovům.
"Murmansk a Severomorsk jsou prakticky jedno město. Všichni mají obavy a pocit, jako by tam dole byli jejich vlastní příbuzní," říká Alexandr Paršencev, řidič, který předtím pracoval na rybářské lodi.
Zastupuje-li Severomorsk námořnictvo, představuje Murmansk civilní život. Je to klíčový nezamrzající přístav, který umožňuje dodávky zásob do severního Ruska i v drsných zimách, kdy po měsíce panuje tma.
Zachránci Kurska musí čelit špatnému počasí, ale alespoň vědí, že léto na severu znamená dlouhé hodiny denního světla i když přijde noc.
Ruští církevní činitelé vyzvali k modlitbám za posádku poškozené ponorky a lidé v Murmansku připojili svůj hlas.
"Je to ovšem hrozné," řekl Alexandr Charitonov při odchodu z bohoslužeb. "Je strašné, když lidé jsou tam zavřeni jako v konzervě a musí sedět na mořském dně."
Mnoho lidí v Murmansku, městě asi s 400 000 obyvateli, jehož nejvýznačnějším památníkem je obrovská socha sovětského vojáka přísně zářící nad přístavem, žije ve spojení s mořem.
Není to poprvé, kdy se lidé setkávají s nehodou na moři. V roce 1989 se ponorka Komsomolec, patřící také k Severomořské flotile, potopila ve vodách u břehů Norska. Celkem 42 námořníků tehdy zahynulo.
"Slyšela jsem o nehodě Kurska ráno a řeknu vám pravdu - celý den jsem se cítila špatně," řekla Anna Vysockaja. Nemá na moři žádné příbuzné, ale věří v nejlepší pro posádku ponorky.
Příbuzní námořníků uvězněných na Kursku říkají, že je pro ně těžká představa, že by neuviděli nikdy své syny, manžely a bratry.
"Říkají nám, abychom se drželi. My se ovšem držíme, každý utěšuje sám sebe, ale když zapnete televizi, začne to znovu," řekla Galina Bělogunovová, žena důstojníka z Kursku listu Poljarnaja Pravda. "Už se nemůžeme dívat na zprávy, kde říkají, jak naši muži umírají. To je nesnesitelné."
Bělogunovová říká, že její manžel byl inženýrem na Kursku a že s dalšími příbuznými byla na velitelství námořnictva zjistit, co se děje. Kritizovala námořnictvo, že nedělá dost.
"Neřekli nám na schůzce nic konkrétního. Kladli jsme konkrétní otázky a oni plánují, že se s námi zase sejdou... Ale nemyslím si, že nám dají odpovědi."
"Manželky se ptaly: Řekněte nám oficiálně, je-li můj muž naživu, nebo ne a v kterých úsecích muži byli. Ale v této chvíli nám nemohli odpovědět," říká Bělogunovová. Doufá, že zachránci uspějí, ale o svých nadějích nemá představu. Jen ví, že každá ponorka, je-li bez proudu, má zásobu kyslíku na 72 hodin.
Mnoho příbuzných posádky Kursku se shromáždilo na nemocniční lodi kotvící v přístavu Severomorsk a je připraveno hledat muže, vrátí-li se z moře.
"Nevíme nic o tom, co se děje uvnitř," říká žena, která se představuje jen jako Oksana. "Nedovedu si představit, co se tam stalo."
Anna Kubikovová, matka námořníka na Kursku, říká, že se pokoušela zjistit, je-li její syn na palubě. "Obrátili jsme se na námořního velitele s žádostí o přesnější informaci, alespoň zda je syn v ponorce. Námořnictvo neuveřejnilo seznam mužů na palubě Kursku, mezi nimiž je mnoho námořníků základní služby, kteří jsou překládáni z lodi na loď."
Námořní veteráni se dívají ponuře na šance na záchranu posádky. "Je to jako obrovský kovový dům plný lidí, který leží pod vodou bez světla a dodávky vzduchu," říká Dmitrij Rankin, vedoucí sdružení námořních důstojníků. "A nic se neví o tom, co se děje uvnitř - to je nejstrašnější."
