Lukašenko v předvečer voleb prohlásil, že by bylo špatné, pokud by obdržel méně než 80 % hlasů. Zdá se, že ústřední volební komise nápovědu pochopila a radostně ohlásila následující výsledky: volební účast byla 86,75 procenta, z toho Lukašenko obdržel 83,49 %.
Pro pořádek připomeňme, že voleb se účastnili ještě tři další „kandidáti“, kteří dohromady obdrželi 9,52 % odevzdaných hlasů. Proti všem bylo odevzdáno 6,44 %.
Z pohledu běžného evropského voliče je Lukašenkův výsledek nepochopitelný. Už jen samotná skutečnost, že svůj úřad zastává nepřetržitě od roku 1994, by měla být dostatečným důvodem pro to, aby mu soudný volič nedal hlas.
Proti jeho setrvání u moci hovoří i výsledky běloruské ekonomiky a z nich se odvíjející životní úroveň průměrných občanů. Bělorusko se v přepočtu HDP na duši potácí někde v sedmé desítce států a jenom v tomto roce očekává 4% propad HDP.
Důvody nejsou nijak tajemné. Běloruská ekonomika má stále mnohé sovětské rysy. Kolem poloviny zaměstnanců pracuje stále ještě ve státních podnicích a organizacích a úzká provázanost s ruským hospodářstvím opravdu není v posledních letech výhodou. Zatímco dříve mohl vládnoucí režim využívat (relativně) nízké ceny za energie a suroviny, dodávané z Ruské federace a současně směřovat na ruský trh svou produkci, současná ruská krize tuto strategii zpochybnila.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Na druhou stranu Putin Lukašenkovi účinně pomohl. Rozpoutáním agrese proti Ukrajině nejen umožnil, aby mohl běloruský diktátor opatrně hrát na struny vlastenectví a snažil se vyvažovat vlivy Ruska a EU, ale především mu poskytl skvělý argument pro strašení domácích voličů.
Základní sdělení předvolební kampaně úřadujícího prezidenta bylo jasné - podívejte se na Ukrajinu, Sýrii a další země. Vidíte, jak také můžete dopadnout, pokud se i nadále nesvěříte moudrým rukám Alexandra Grigorjeviče?
Když k tomu připočteme odladěnou technologii ovlivňování a falšování voleb, nemohlo být o jejich výsledku žádných pochyb. Jak konstatuje předběžná zpráva OBSE, volební proces v Bělorusku i nadále vykazuje významné problémy například při sčítání hlasů nebo ve volebním zákonodárství, které podrývají jeho důvěryhodnost.
Bělorusko i nadále nenaplňuje kritéria tzv. Kodaňského dokumentu, přijatého Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě již v r. 1990 (viz zde). Zdá se, že volební komise ani nemusely při modelování výsledků příliš „tlačit na pilu“ - rozdíly ve výsledcích mezi okrsky, kde byli přítomni volební pozorovatelé (a kdy byly výsledky pod určitou kontrolou) a okrsky bez pozorovatelů představují v průměru „pouze“ 4,2 - 6,5 %, i když někdy rozdíly dosáhly i 50 % (podrobněji zde).
Další ze „sovětských“ volebních frašek
Podle dostupných informací se zdá, že režim se tentokrát soustředil především na umělé zvyšování volební účasti a tím získal dostatečný polštář pro to, aby mohl připsat Lukašenkovi potřebný výsledek.
Na běloruských volbách nebyl zajímavý ani tak jejich průběh nebo výsledek, jako otázka, jak bude Evropa reagovat na další ze „sovětských“ volebních frašek a zda zmírní sankce proti Minsku. Právě zlepšení vztahů s EU bylo podle všeho hlavním cílem Alexandra Grigorjeviče. Ten nejen že před volbami propustil šest politických vězňů, ale dokonce strpěl uspořádání mítinku opozičních kandidátů v předvečer voleb - ovšem s jasným upozorněním, že dnem voleb končí legrace a další narušování veřejného pořádku nebude tolerováno.
Opatrné lavírování mezi Moskvou a Západem
Na zlepšení vztahů má podle všeho zájem i evropský mainstream. Lukašenkovi se podařilo mistrovsky využít krizi vyvolanou ruskou agresí proti Ukrajině a - aniž by nějak zásadně zpochybnil své spojenectví s Moskvou - opatrně naznačuje, že nechce slepě sledovat Putinův zahraničněpolitický kurz.
I když zatím nic nenasvědčuje tomu, že jde ze strany minského vládce o něco významnějšího než opatrné lavírování, Brusel reaguje kladně na signály, jako je Lukašenkova neochota vyslovit souhlas s vybudováním ruské letecké základny v blízkosti bělorusko-litevských hranic.
Jistě, podobné hry mají jasné limity - především z pohledu Moskvy, pro kterou by patrně nebyl žádný problém destabilizovat pozici Alexandra Lukašenka, pokud by nějak zásadně poškodil zájmy Kremlu. Ale zatím se minskému vládci poměrně daří. V posledních měsících zlepšuje své vztahy s Bruselem a navzdory zhoršování domácí ekonomické situace udržuje vnitropolitickou scénu v mrtvolném klidu.
Pokud se v politickém životě Běloruska něco podstatného nezmění, pak se možná nejdůležitější otázkou budoucnosti stane, zda fyzické a duševní zdraví vydrží Alexandrovi Lukašenkovi tak dlouho, aby mohl svůj úřad předat nejmladšímu synovi Nikolajevovi, který se pravidelně objevuje po otcově boku při mnoha oficiálních příležitostech. To ovšem nemusí být snadná věc - nejmladší z prezidentových synů se totiž narodil v roce 2004, a proto bude ještě řadu let, dokonce i v běloruských podmínkách, nevolitelný.
