Český premiér Petr Nečas se ve svém projevu v Mnichově přitom ani slovem navíc vyhnaným českým a moravským Němcům neomluvil. Jen přečetl pasáž česko-německé deklarace, kterou Václav Klaus podepsal v roce 1997 a v níž byla česká omluva obsažena.
Budiž dodáno, že k textu nepřidal Nečas ani písmeno. Naopak část omluvy za vraždění během "divokého odsunu" a nepotrestání českých pachatelů poválečných zločinů na sudetských Němcích (podstatnější a z českého pohledu jistě sebezpytovnější) Nečas vynechal.
To, čím se však Nečasův projev od minulosti lišil, je vedle místa, tedy bavorského parlamentu, i tón řeči, která tento základní odstavec obklopovala. Český premiér se snažil na naší minulosti, jež nás spojuje s Bavorskem a díky vyhnání i s tamní původně několikamilionovou komunitou sudetoněmeckých vyhnanců, hledat především to kladné, co může být dobrým příkladem do budoucna.
Ocenění nepominutelné role "našich" Němců v dějinách českých zemí není žádnou zradou národních zájmů, je přiznáním faktu. Faktu, který se komunisté pokoušeli v poválečném období vymazat z české kolektivní paměti. Tak jako se z ní pokoušeli vymazat Masaryka, demokratickou první republiku nebo československé legie.
Nečasův projev přišel v pravý čas, protože nad Českem se začíná zdvihat komunistická "rudá záře". Česko-německému i česko-sudetoněmeckému usmíření je třeba položit co nejhlubší základy, aby je i komunisté, chystající se už k podílu na moci, nemohli zcela zničit.
Pokud se naši Němci chtějí omluvit, mají jen rok času
To by si měli však uvědomit i sudetští Němci, kteří mají v současné vládě nejlepšího adresáta omluvy, kterou jejich představitelé českému národu stále ještě dluží. Omluvy přinejmenším za to, že v letech 1938 a 1939 dala velká část sudetských Němců přednost Hitlerovi a jeho henleinovským pomahačům před záchranou demokratického Československa.
Tak jako se z historie Česka nedá vymazat, že velkou část českých měst založili a vystavěli ve středověku němečtí kolonisté, tak jak se nedá přehlédnout, že za krásu české krajiny můžeme děkovat i našim, jak řekl v Mnichově Nečas, "krajanům a bývalým spoluobčanům", tak nelze z dějin vymazat ani fotografie nadšeně hajlujících Němců v českém pohraničí po Mnichovu 1938 a okupaci Prahy v březnu 1939.
Myslím, že mezi vyhnanci se najdou mnozí, kteří by takovou omluvu mohli a chtěli vyřknout. Obávám se však, že k tomu mají vyměřen jen poměrně krátký čas. Čas určený českými volbami na konci jara příštího roku, které zřejmě drtivě vyhraje levice a po nichž vznikne vláda s účastí či podporou komunistů.
Pak už bude možné jen to, co bylo v česko-německém a česko-sudetoněmeckém usmíření dosaženo, jen zuby nehty bránit. Omluva sudetských Němců Čechům by jejich přátelům či lidem, kteří se na odmítají koukat jako na nepřátele, velice pomohla v těžké době, která pro česko-německé vztahy přichází.
