Když se ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov rozhodne veřejně promluvit o svém pohledu na stav světa, jakož i o mocenských ambicích své země včetně těch jaderných, stojí za to věnovat mu pozornost. A samozřejmě číst mezi řádky. Je to známý kumšt, pěstovaný dokonce i na univerzitách jako obor zvaný kremlologie.
Tentokrát však člověk ani nemusí být nějak zvlášť výrazným sicflajšem vybavený znalec zákoutí moskevské mocenské mentality, kontaminované zatuchlými bolševickými představami o světové dominanci, aby se zorientoval ve vyděračských poselstvích vyjádřených ministrem Lavrovem včera pro jednu ruskou televizi.
Rusko, vezoucí se od dob nástupu Vladimira Putina k moci před čtrnácti lety na koni své velkopanské nestydatosti, dalo srozumitelně najevo, že se dění ve světě, na které mělo v poslední době monumentální vliv, začalo sunout pro ně poněkud nežádoucím směrem. Jinými slovy, Lavrov odhalil, co je trápí.
A není toho málo. Což nás, řečeno s nepříliš velkou nadsázkou, může leda těšit.
Obvinil Severoatlantickou alianci, že žije ve studenoválečnické mentalitě. Reagoval tak na sice nijak zvlášť epochální, nicméně pro Moskvu i tak nepříjemný záměr nedávného summitu NATO ve Walesu posílit vojenskou přítomnost ve východních členských státech. Jak známo, děje se to v kombinaci s utužovanými mezinárodními sankcemi, k nimž se, dodejme, zaplať pánbůh přidalo i Česko, navzdory dost ostudnému remcání svých politických elit.
Kreml tedy zjišťuje, že si sice nadále může na svém údajném dvorku dovolit hodně, ale asi ne úplně všechno, nechtěli skončit v podobné izolaci jako Severní Korea. Proto Lavrov poněkud úsměvně obviňuje Západ z toho, čeho je sám protagonistou, tedy ze studenoválečnictví, a volá po novém resetování vztahů.
Kdo je Sergej LavrovProfil ruského ministra zahraničí |
Zamlouvalo by se mu, kdyby naše část světa, zejména pak USA, opět nastolila kurz řekněme obamovské naivity. Americký prezident totiž od Moskvy nic nechtěl v naději, že sama dospěje k rozumnému postoji ohledně jaderných zbraní, jakož obecně i demokracie, prosperity, svobody, úcty k lidským právům atd. Resetujte se znovu do bláhových slabošských iluzí, přál by si tedy šéf ruské diplomacie. O to víc je třeba dát si pozor, aby se podobná hloupost opravdu neodehrála znovu.
Avšak hlavní problém pro Kreml je vývoj na Blízkém východě, kde nyní probíhá spojenecký útok vedený USA na pozice Islámského státu. Děje se tak bez ruské účasti nebo i nepřímé podpory, což by se samo o sobě mohlo zdát podivné vzhledem k tomu, že se k islamistickým hrdlořezům přidalo mnoho sadistů původem i ze zemí, jež patřily k Sovětskému svazu. Jedním z předních polních velitelů Islámského státu je například jistý Čečenec. Z čehož plyne reálná úvaha, že se jednou vrátí pokračovat v džihádismu ve své vlasti. Logické by tedy bylo jej a jeho druhy teď spolu s USA rozdrtit. Nět?
Jenže Kreml má bytostný zájem udržet v Sýrii u moci režim Bašára Asada, neboť jeho režim umožňuje ponechávat v syrském Tartúsu v provozu ruskou námořní základnu, která tam funguje už z dob SSSR.
Jakkoli je tedy zájem zničit Islámský stát společný, Rusko by rádo, aby byl Asad přivzat do tažení. To však Američané odmítají a naopak chtějí docílit toho, aby kýžené zničení islamistů v Sýrii posílilo nábožensky umírněné protiasadovské rebely. Moskva stejně jako její hýčkaný tyran Asad zkrátka nyní jen pasivně sledují, co se děje, a nezbývá jim než doufat, že si Američané a ostatní spojenci na celém úsilí vylámou zuby.
„USA nesmí být vyšetřovatelem, soudcem a katem zároveň,“ poznamenal včera Lavrov. Jistě, protože přesně tím by chtělo být Rusko, zůstalo však mimo hru.
Vedlejší kolej
Ministr v rozhovoru tasil osvědčenou zastrašovací zbraň. Zmodernizujeme naše jaderné arzenály, aby si někdo nemyslel, že si to jen tak necháme všechno líbit.
Nechme teď stranou fakt, že na velké zbrojení chybějí Moskvě peníze. Máme se jeho slov bát? Jistěže je nutné brát Lavrova vážně, jenže zároveň si můžeme s jistou úlevou říct, že takhle mluví jen kvůli jedné obavě. Jeho země se náhle ocitá odsunutá na vedlejší kolej světové politiky.
