Znamená přerušení platnosti Schengenu na německo-rakouské hranici změnu německé politiky? Přikloní se Německo k tendenci budovat Evropu nebo dokonce Německo jako pevnost obehnanou nevstřícnou zdí? Jsme svědky zlomu v chování německého obyvatelstva, posilování populismu a nacionalismu? Roste tlak na politiku, aby ochránila to, čeho Německo dosáhlo v oblasti sociálních jistot, blahobytu a bezpečnosti? A je nečekané zavedení kontrol na hranicích s Rakouskem porážkou politiky Angely Merkelové, případně přiznáním jejích chyb?
Vše nasvědčuje tomu, že všechny výše uvedené otázky lze v současnosti odpovědět v zásadě negativně. Schengen umožňuje přerušení jeho platnosti v případě ohrožení vnitřní bezpečnosti a stability státu a není to poprvé, kdy k takovému kroku Německo sáhlo - naposledy letos v červnu při zajišťování bezpečnosti pro schůzku G-7 v bavorském Elmau.
Vladimír HandlPůsobí na Ústavu mezinárodních vztahů a zároveň na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na zahraniční a bezpečnostní politiku Německa a také na politické a historické aspekty česko-německých vztahů. |
Samozřejmě, to, že se spustila vlna podobných opatření i v sousedních zemích a že stejný krok připravuje vůči České republice a Polsku i zemský ministr vnitra Saska Ulbig, stabilitu Schengenského režimu neposiluje. Důležité ale bude, kdy a za jakých podmínek se Německo k uplatňování Schengenu vrátí - německá politika i společnost, včetně německého byznysu, dobře vědí, co pro ně Schengen znamená a nezdá se, že by na tom migrační krize něco měnila.
Ani německá veřejnost se nevrhla opačným směrem, než v posledních dnech. Většina obyvatel dává najevo solidaritu s uprchlíky z válečných zón a oblastí přírodních katastrof. V tomto vstřícném postoji se odráží i nové sebevědomí a vyrovnání se s historicky zatíženým němectvím.
Ve veřejnosti ale zároveň sílí vědomí toho, že zvládnout současnou krizi je dlouhodobý úkol, který může dokonce posílit i německou prosperitu - nesmí ale zahltit ani německé instituce (zejména ne nepřipravené německé obce a města) ani statisíce dobrovolných pomocníků.
Jak nerozhoupat stabilitu
Co tedy zavedení kontrol na hranicích znamená? Je korekturou politiky kancléřky Merkelové, nikoli ale odchodem Německa do táboru skeptiků. Kancléřka nekonzultovala otevření hranic neregistrovaným uprchlíkům se spolkovými zeměmi, které se nyní s existenčním i společenskými zajištěním uprchlíků obtížně potýkají.
Souběh vysokých počtů a krátkého času zahltil momentální absorpční kapacitu nejen v Bavorsku. Nadále platí tzv. königsteinský klíč, podle kterého jsou rozdělováni uprchlíci do jednotlivých německých zemí (do Severního Porýní-Vestfálska tady například 21%, do Brém 1%).
Ukazuje se ale, že jednotlivé země, města a obce nestačí příchozí přebírat. Problém není ani tak finanční (Německo v prvním pololetí vybralo na daních skoro o 6 procent více než před rokem), ale institucionální: obce se nestačí na příjem uprchlíků technicky, materiálně a organizačně připravit. Jen v sobotu 12. září tak do Mnichova přicestovalo 13 000 běženců, v cestě do dalších zemí ale mohlo pokračovat jen 400 osob.
Hraniční kontroly a tím i snížení počtu osob, které do Německa přijdou, představují korekturu politiky ve smyslu jakéhosi oddechového času, který by měl umožnit imigraci uprchlíků zvládnout a nerozhoupat společenskou stabilitu v Německu.
Zároveň tím Německo jasně poslalo vzkaz evropským partnerům: samotné Německo, přes svoji sílu a ochotu, prostě nemá dost kapacit a samo (spolu s Rakouskem, Švédskem) krizi nevyřeší. Jestli tedy EU chce dostát svým principům a závazkům musí se o zátěž reálně podělit. Německý ministr vnitra Thomas de Maizière nepřímo spojuje Schengenský systém s obnovením funkčnosti systému Dublinského - a tedy znovuzavedení registrace a zahájení azylového řízení v zemích příchodu běženců, po němž má následovat přidělení osob na útěku podle stanovených kvót.
Jak se dalo očekávat, k politické zásluze o zavedení hraničních kontrol se přihlásila bavorská CSU a odmítla jej opoziční levice - Die Linke a Zelení. Kritické hlasy poukazují na to, že ani kancléřka ani ministr vnitra Thomas de Maizière nejsou zrovna akční hrdinové krizového managementu: příliš dlouho s řešením krize čekali a zemi na nastalou situaci nepřipravili. Na druhé straně převládá jak v Německu, tak v EU přesvědčení, že Angela Merkelová patří k nemoha evropským politikům, kteří se krizi postavili čelem a hledají skutečně evropské řešení.
Dá se jistě říci, že o politickém osudu kancléřky (i jejího ministra vnitra) rozhodne, jak Německo imigrační krizi zvládne, protože ta Německo zásadním způsobem změní. Zavedení hraničních kontrol je však jen jednou dílčí etapou tohoto procesu.
